Přežít civilizaci

Všechny autorovy postřehy a komentáře, které se týkaly žití v době normalizace, mi osvěžily paměť. Oživila jsem si naše vandry, jejich cíle a průběh, vybavení. Deníkové popisy domnělých cizích i nahlédnutých vlastních selhání mi nevyhovovaly, nenacházela jsem v nich nic, co by bylo potřeba sdílet s kýmkoliv mimo zainteresovaný okruh, ale budu asi ovlivněná Messnerovou knihou Gobi, kde autor předvedl reflexi na takové spisovatelské úrovni, že nevím, jestli se to dá překonat. Cesty ve společnosti Jaroslava Pavlíčka, které dávaly hodně nahlédnout do Pavlíčkova stylu pohybu v přírodě, mě zaujaly nejvíc a připomněly mnohé naše tehdejší postupy pod jeho vlivem - od vyrábění pemikanu, chroupání kostek másla v mrazu, po nocování ledaskde. Knížku jsem četla v jednom tahu, zaujatě a pozorně.

Prostě normálně upřímná zpověď píšícího cestovatelského dobrodruha, na níž se mi však nejvíce líbily občasné postřehy ze socialismu, zejména pak z vojenské katedry. Sám si prostě někdy rád vzpomenu na ty normálně pologramotné, vulgární komunistické podplukovníky s vypitými mozky a pivními teřichy, zejména pak na pplk. Normálně Prostě, který dokázal přinejmenším jedno z těchto dvou oblíbených slov prostě normálně zaplést snad do většiny vět, které prostě pronesl. Ostatní popisy výstupů mi normálně prostě dost splývaly.