Přání smrti

Se čtvrtou knihou bratrů Leandrosových se mění styl vyprávění. Zatímco doposud jsme na New York, obsazený nadpřirozenými bytostmi, monstry a vražednými příšerami, nahlíželi pohledem cynického Kala, v Přání smrti si s námi střídavě dávají dostaveníčko oba bratři. Přiznávám, že mě to dost mátlo, už proto, že slovesnost a tvarosloví bratrů se navzájem nijak neodlišuje. Nedokázal jsem se prostě s každou kapitolou přepnout do jiného módu, a tak jsem neustále tápal, kdo s kým, o čem a proč mluví. Tentokrát to pohříchu nepodržela ani dějová linka, která se pořád ne a ne rozběhnout, a tak klopýtá, zadrhuje, vrací se a znovu hledá, kde navázat nit. Kalovi pod tíhou okolností došel jeho sarkasmus a Niko je suchar (v dobrém i zlém) už od samého začátku této série. Přání smrti tak vykazuje charakteristiky ploché dráhy letu. Není tu nic, co by rozhoupalo vášně, ať už jedním nebo druhým směrem.

No, já věděla, že někdy musí přijít trochu zklamání a to se dostavilo s tímto dílem.... Trvalo mi téměř 150stránek, abych si zvykla na to, že už to není vyprávění stylem Kala, ale po kapitolách se to mění, jednou Kal, jednou Niko... Takže jsem ze začátku v tom měla zmatek, jelikož jsem byla zvyklá na "myšlenkové pochody" jen Kala. Tímto jsem si jen potvrdila, že si musím dát pauzu a přečíst si jinou knížku, než se vrhnu na pátý díl. Ovšem, co se týče děje, nezklamal mě. Nebylo tam tolik akce, tolik hnusu, ale ta zápletka, ať už s dcerou upírky nebo se Strážci, byla dobrá. A samožrejmě, nesmrtelné hlášky se zase objevily :-) A přidávám k dobru jednu, která mě fakt pobavila - "Ovšem za předpokladu, že máš čelní nebo vůbec nějaký mozkový lalok. Podle mé nejnovější teorie máš v lebce křečka běhajícího v kolečku, který tě udržuje ve vzpřímené pozici a méně při smyslech." :D