Praha bláznivá

„Do pláče i do smíchu zároveň bývá někdy bezmála i mně, když na svých výpravách procházím městem. Bezpochyby to vyvolávají setkání, střet a vzájemné prolínání Kdysi a Nyní, pevné body na točnách prožitků osobních i sdílených s jinými lidmi.“ Četla jsem autorčiny vzpomínky, které mi mnohdy nedaly spát. Tady je to trochu jinak. V úctyhodném věku (kdy jiní přemýšlejí tak nad tím, kam si zase zastrčili bačkory) se prochází Prahou, nechává ji k sobě promlouvat, vybavuje si opět momenty ze svého života, rozehrává je, s vtipem komentuje své postřehy. Protože tohle je Praha bláznivá, Kafkovo a Kischovo město, ve kterém je místo synagogy sídlo korejské církve se Sdružením pro společenské přeměny v Africe, Asii a Latinské Americe nebo v bývalé Kafkově kavárně závodní jídelna pro policisty. Tahle knížečka je pro ty, kteří si Lenku Reinerovou oblíbili díky jiným, možná i působivějším knížkám. Pro mě to byla jedna z posledních procházek s přítelkyní, jejíž duševní pochody mě zajímají už dlouho a jejíž schopnost brát život nepateticky a optimisticky mi relativizuje má nicotná trápení.

S tímhle hodnocením jsem dlouho váhala, připadá mi totiž vzhledem k osobnosti autorky téměř svatokrádežné. Ale nedá se nic dělat, Praha bláznivá mě prostě nebavila. Tam, kde autorka vzpomíná, kde se jedná o autentické zážitky, tam jsem nadšená a čtu s potěšením. Její vzpomínky a břitký rozum spolu zaručují třeskutou kombinaci. Obdivuji autorčinu moudrost a okouzluje mě její nadhled. Ale kde se Reinerová pouští na půdu fikce a svých vnitřních úvah (tedy téměř v celé knize), tam trpím. Autorka je sentimentálně (asi pochopitelně vzhledem k věku, kdy knihu napsala), ale co hůř, je patetická. Ač Pražačka rodem i duší, s Prahou bláznivou jsem se krutě minula.