Lodní lístek

Lence Reinerové v životě nikdo nic nedal zadarmo. Její autobiografické prózy mě znovu a znovu fascinují tím, co všechno se dá za jeden život stihnout (aniž by to sama tak chtěla), ale hlavně tím, jak se ke svým přinejmenším těžkým a často tragickým zážitkům staví a jak je zpodobňuje ve svých knížkách: s nadhledem, moudrostí a bez hořkosti. Druhé přistání v Mexiku bude zajímavější pro ty, kteří četli autorčiny Všechny barvy slunce a noci a Bez adresy. Cesta do Mexika uskutečněná po mnoha letech v ní vyvolala vzpomínky na zemi, která jí za války zachránila život; v obavách z případného zklamání z nové podoby Mexika se brání často opakovaným „Všechno je jinak“, což naštěstí neplatí vždy. Lodní lístek určitě obsahuje autobiografické prvky, ale je vyprávěn er-formou. Jeho vyznění – nalezení smyslu života v práci pro druhé – na mě působilo „velkoslovněji“ než předchozí vzpomínky. Pro mě žádné zklamání, jen další dílek obrazu s názvem „Život Lenky Reinerové“, kterou mám hodně ráda.

Pro mne čtenářská lahůdka. Skvělý překlad navozuje pocit, jako bych seděla u paní Reinerové v kuchyni a ona vyprávěla plná emocí své vzpomínky na Mexiko. Mám ráda, když staří lidé vypravují. Druhá povídka je čtivý příběh, zajímavý i z historického hlediska, ale snadno zapomenutelný.

První část je napůl retrospektiva autorčina pobytu v Mexiku během druhé světové války a zážitky z návratu o nějakých padesát let později. To celé na čtyřiceti stránkách, takže jde o dost mozaikovité vyprávění, nejzajímavější mi přišly postřehy o E. E. Kishovi. Druhý text už je plnohodnotná povídka o hledání smyslu života a existence v době nacistické okupace Francie. O poznání zajímavější než mexické vzpomínky, ale ani tak nic převratného. Ale možná je mé hodnocení hodně ovlivněno levicovým zaměřením textů, i když nejde o žádnou velkou propagandu.

Lence Reinerové v životě nikdo nic nedal zadarmo. Její autobiografické prózy mě znovu a znovu fascinují tím, co všechno se dá za jeden život stihnout (aniž by to sama tak chtěla), ale hlavně tím, jak se ke svým přinejmenším těžkým a často tragickým zážitkům staví a jak je zpodobňuje ve svých knížkách: s nadhledem, moudrostí a bez hořkosti. Druhé přistání v Mexiku bude zajímavější pro ty, kteří četli autorčiny Všechny barvy slunce a noci a Bez adresy. Cesta do Mexika uskutečněná po mnoha letech v ní vyvolala vzpomínky na zemi, která jí za války zachránila život; v obavách z případného zklamání z nové podoby Mexika se brání často opakovaným „Všechno je jinak“, což naštěstí neplatí vždy. Lodní lístek určitě obsahuje autobiografické prvky, ale je vyprávěn er-formou. Jeho vyznění – nalezení smyslu života v práci pro druhé – na mě působilo „velkoslovněji“ než předchozí vzpomínky. Pro mě žádné zklamání, jen další dílek obrazu s názvem „Život Lenky Reinerové“, kterou mám hodně ráda.

Pro mne čtenářská lahůdka. Skvělý překlad navozuje pocit, jako bych seděla u paní Reinerové v kuchyni a ona vyprávěla plná emocí své vzpomínky na Mexiko. Mám ráda, když staří lidé vypravují. Druhá povídka je čtivý příběh, zajímavý i z historického hlediska, ale snadno zapomenutelný.

První část je napůl retrospektiva autorčina pobytu v Mexiku během druhé světové války a zážitky z návratu o nějakých padesát let později. To celé na čtyřiceti stránkách, takže jde o dost mozaikovité vyprávění, nejzajímavější mi přišly postřehy o E. E. Kishovi. Druhý text už je plnohodnotná povídka o hledání smyslu života a existence v době nacistické okupace Francie. O poznání zajímavější než mexické vzpomínky, ale ani tak nic převratného. Ale možná je mé hodnocení hodně ovlivněno levicovým zaměřením textů, i když nejde o žádnou velkou propagandu.