Povznesení

Asi "nejsoftovější" sci-fi, co jsem kdy četl. Jsou tam sice různé pokročilé technologie a zvláštní jevy, ale odehrávají se jaksi na pozadí, představí se v pár větách a vysvětlí jen do té míry, do jaké je chápou hlavní hrdinky a hrdinové, omezení navíc různou mírou utajování informací ze strany vesmírné agentury. Ale to mi vůbec nevadilo, právě naopak, užil jsem si filozofující úvahy o povaze života, přemítání o často nelehkých vztazích mezi postavami, podrobné popisy každodenních rutinních činností při přípravách výpravy. A právě i tu frustraci z nedostatku odpovědí a závěrů, z omezení, příkazů a zákazů, dohadů a neověřitelných představ, frustraci, která dodávala četbě fantazijní podněty, vzrušení a dychtivost pokračovat, a sytila můj obdiv k hlavním hrdinkám. To se mi totiž líbilo asi nejvíc: jak se sestry celkem vědomě a smířeně pouštěly do toho, co cítily, že potřebují dělat, kam vykročit dál, aniž by mohly předpokládat nějakou velkou naději na rozuzlení, pochopení, zadostiučinění na konci snahy. Jako život sám, chtělo by se říct.

Velmi originální a nepředvídatelné sci-fi. Pomalu plynoucí děj a přemýšlivá hlavní postava přináší čtenáři neobvyklý zážitek. Jestli máte ve sci-fi knihách rádi hodně akce, tak tu zde nenajdete. Pokud máte raději hloubavé filosofické úvahy o vzniku života na Zemi a o povaze našeho vesmíru, tak jste tu naopak správně. Co se mi na knize líbilo asi nejvíc, je její nepředvídatelnost. Neustále jsou tu prvky, které vám napovídají, kam to vše bude směřovat, ale pak přijde zvrat, po kterém se bojíte, že už se nedozvíte ni dalšího. A nakonec přijde závěr, který vám (třeba) potvrdí vaše předchozí domněnky, ale trochu jiným způsobem, než jste předpokládali. A stejně dočtete a máte ještě řadu nezodpovězených otázek, nad kterými můžete přemýšlet. To já ráda. Dalším příjemným prvkem je "pitvání" vztahu hlavní postavy s její sestrou, matkou a otcem. Tady mi to zpočátku přišlo až moc násilně našroubované k té sci-fi zápletce, ale po přečtení celé knihy jsem to nakonec spíš ocenila. Moc se mi líbila perspektiva Heleny v předposlední části, která nám odpověděla na pár otázek, všechno hezky propojila, ale na druhou stranu další nikdy nezodpovězené otázky přidala. A závěrečná myšlenka neustálého cyklení - nejdřív jsem byla frustrovaná, že takhle to přeci skončit nemůže, ale pak mi došlo, že přesně tak to být muselo a bylo to podle mě perfektní zakončení.