Povstání

Každý díl má něco do sebe. Zatímco předcházející byl samá idyla, aby skončil tak, jak skončil, tak neprozradím, že je tento jeho opakem. Sice zůstává mnohé nevysvětlené, např. jak se podařilo Karanům tak rychle vítězit, jak se podařilo Solonovi udržet/držet si svůj vliv, jak se podařilo udržet Divočákům Solonovu věž, když už to vypadalo úplně beznadějně, ale na to už má autor právo. Nové postavy, jako jsou Medvědi a Stajačovská a Hank, se doplní s předchozími, především Postem a Narcis. A telefonát generála TX Scottyho v závěru má také hodně do sebe. Tak za čtrnáct dní na další díl.

Čtvrtá kniha Knightovy Země upírů začíná přesně tam, kde skončil předchozí Hromoklín. Po čtyřech knihách je pomalu čas rekapitulovat a podívat se na celou sérii i v obecnější rovině. Zdá se totiž, že Knight už našel svou rutinu a teď se jí pevně drží. K autorově škodě je to však poloha, která nepřináší velká překvapení, náhlé dějové zvraty ani charakterovou drobnokresbu postav. Na druhou stranu se čtenář s Knightem nudí jen málo a jednotlivá pokračování mají stabilní úroveň, na kterou se dá vsadit. Není to kdovíjaká literatura, ale není to ani žádný odpad. Povstání pak vše výše řečené potvrzuje do puntíku. Trochu se mi sice zdá, že Země upírů s každou další knihou ztrácí onu temnou upírskou mystiku a přetavuje se stále více v bojovou příručku přežití, která se do police se sci-fi literaturou vleze jen tak tak, ale co se dá dělat. Takový už je život. Rozhodně i v Povstání se pár skvělých momentů, kvůli kterým má cenu knihu otevřít a přečíst, stále ještě najde.