Povídky

Neokázalé minipříběhy, poutavě přibližující životy běžných českých vesnických lidiček před stoletím. Venkov, příroda, víra. A ve většině povídek i smrt, která k životu nerozlučně patří. Reprezentativní výbor (31 povídek, doslov, vysvětlivky), náročné čtení, ani ne tak pro baladický styl, ale spíše pro často depresivní a tragický obsah. Takový byl život, s dneškem sotva porovnatelné. 80 % (zatím 20 hodnotících s průměrem 90 %).

Jazyk, poetika a vidění venkova minulého století jsou naprosto fenomenální a nedostižné. Ale, že se to čte výborně, si úplně netroufnu tvrdit. Závratné propasti rozhodně. Až tak závratné, že při čtení ve spěchu působí tísnivě. Sklíčeně. Čtenář potom může dlouho hledat pointu povídky. Třeba té Do města, tak jako já. A snad ji ani nedokáže obléci do slov. Zůstává jen tichý úžas nad vnitřním světem autora. Básníka jitřního zraku. Nad jeho odevzdaností, hloubkou víry, která proniká i temnoty a hlubiny beznaděje. Nad jemností až nepatrností humoru skrytého právě mezi saháním do prázdna a tvrdostí lidských srdcí. Nad odevzdaností a trpělivostí, které se bez víry pomalu vytrácejí protože jsou často nad pouhé lidské síly. Nejpůsobivější a nejbližší byla pro mě povídka Domov a celkem mě pobavil Husopas.