Sám nemohu uvěřit, že to píši, ale nedá se nic dělat; Povětroň pro mne byl zatím nejhorší Čapkovou prózou. Opravdu mne to překvapilo, ale je to tak. Povětroně jsem začal číst nějakou chvíli po Hordubalovi, který mne naprosto nadchnul a velice jsem si ho užil. Povětroň se mi od samého počátku zdál mimořádně krásně napsaný, říkal jsem si, že se jistě bude číst lépe, nežli Hordubal, který obsahoval silné nářečí a amerikanismy. A ano, Povětroň má mnohem prostší a přístupnější jazyk nežli Hordubal. Ale knihu jsem i přes to odložil v okamžiku, kdy přišla na scénu milosrdná sestra se svým snem. Tehdy jsem z důvodu, který mi není znám, přestal mít chuť dále číst. Myslím, že to snad ani nesouviselo přímo s novelou, protože mne opustila chuť číst vůbec, ale k některým knihám jsem si v tomto období cestu propracoval, k Povětroni nikoliv. Vrátil jsem se asi o tři týdny později a dočetl sestru, dostal jsem se až k Jasnovidci. Sestřin příběh byl ryze emocionální, řekli bychom hermeneutický – sestra prostě nadinterpretovávala svůj sen a promítala jej do reálné situace. Jasnovidec se pokoušel přistoupit k problému poněkud filosofičtěji a „logičtěji“. Jestli lze jeho přístup považovat za logický, to by mohlo býti předmětem dialogu, pravda. Každopádně jasnovidec byl pro mne kapitolou velice obtížnou a jen těžko se mi přes něj prokousávalo. Inu a po nějaké další pauzičce jsem se dostal k básníkovi. Jeho pohled se četl jednoznačně nejlépe a člověk by nejspíše měl tendenci považovat je za nejplatnější, jelikož byl nejdelší a nejkonzistentnější. Jednalo se však o úplně stejnou fabuli jako v předchozích případech. Pracoval na základě minima metody dedukční, kterou nakonec stejně utopil v množství čistě imaginárních předpokladů. Tyto tři příběhy byly proloženy zajímavými mezihrami lékařů, jedinými částmi knihy, které mne opravdu bavily. Smysl díla je jasný a odpovídá zhruba i smyslu Hordubala. Všechny postavy, které se na scéně objevily byly schopny na základě dedukce a obecného přehledu dát dohromady jisté základní kontury příběhu a pak každý upravoval realitu tak, jak se mu to zrovna hodilo k jeho narativu. Realita byla odvržena a imaginace se dostala na piedestal. Možnost dopátrat se pravdy se nám stala takřka nemožnou. Tedy nám se stala nemožnou naprosto, jen co je pravda. Číst knihu určitě bylo zajímavé a myslím, že se v ní, ostatně jako v každém Čapkově díle, ukrývá mnoho vtipu a sarkasmu. Vedle toho ale také mnoho zajímavých myšlenek, Čapkem jako vždy velice jednoduše a příjemně vyložených. A dalo by se na díle najít jistě mnoho zajímavých témat k diskuzi. Zajímavé by jistě bylo pohovořit si o tom, jakou roli v celé knize mělo to, že Čapek vytvořil všechny tři vypravěče jako naprostá a koncentrovaná klišé. Milosrdná sestra byla přesně taková, jakou bychom si ji bez užití špetky kreativity představili, stejně tak i jasnovidec a o básníkovi ani nemluvím. Já však tuto debatu vést nemohu, protože, jak jsem výše popsat, jsem se cestou probojovával velice obtížně a nepřipadám si s ní být dost obeznámen. Každopádně tady končím. Jsem si jist, že je kniha zajímavá a mnoho zajímavého obsahuji, ale bohužel nikoliv pro mne. Minimálně ne teď. Snad se k ní někdy vrátím.