Pouť k branám Orientu

Obdiv každému, kdo se vydá na jakoukoliv cestu! A přestože já se raději toulám spíš po vzhůru stoupajících horách, cesty po kterých vyrazila Nikol jsem si nenechala ujít. Užívala jsem si hlavně její toulání po rumunských horách, které jsem s báglem na zádech sama prošla a tak ji na dálku skládám poklonu za její odvahu podstoupit tak dalekou cestu!

Jedním z důvodů, proč Nicolette obdivuji, je, že se nevydala po zavedené trase se specializovanými noclehárnami a trail angely. Prostě vyrazila do Cařihradu – a také do něj došla. Navzdory zdravotním potížím, o nichž píše surově narovinu, probdělým nocím, po kterých musela jít dál, sdílení čtyřproudých silnic s kamiony řízenými Balkánci a klasickým cestovatelským nočním můrám (sama v cizině bez peněz). Protože cestuje pěšky, zažívá Nicolette – logicky – jinou sortu místních specifik, než jsou bedekrová lákadla. Prozkoumává, popisuje a dokumentuje rumunské jeskyně a pece na dřevěné uhlí, Trajánova vrata v Bulharsku (původně symbolický průchod mezi Makedonií a Thrákií) nebo třeba srbská úmrtní oznámení, vyvěšená na všech objektech po vsi, jež se prý o výročích nebožtíkova odchodu přelepují čerstvou kopií. „Smrt jsem musela přijmout za svou,“ píše Nicolette hned v úvodu (za Havířovem), když ji známí i neznámí dobrodinci odrazují od cestovních plánů – třeba s odkazem na umělkyni a stopařku Pippu Baccu, zavražděnou v Turecku. Jinými slovy: cestovatel si musí připustit určitou míru pravděpodobnosti, že se nevrátí, a vnitřně se s ní vypořádat. Nicolette zdolává úseky mimo naplánovanou trasu stopem (jímž se i vrací do Čech), nocuje pod širákem na neznámých místech nebo přijímá pozvání nápomocných Jižanů. Jakožto někdo, kdo to příležitostně dělá taky, tudíž oceňuji, že tematizuje rizika, a hlavně práci s nimi a hledání rovnováhy mezi otevřeností na jedné straně a zodpovědností na druhé. Cestovat sólo je ale někdy těžké a z historky s bulharským řidičem je mi špatně ještě po několika dnech. Knížka je místy hodně reflexívní až meditativní, což, hádám, dává smysl, jelikož co jiného dělat při chůzi, když ne dumat. Pootvírá i témata z autorčiny minulosti, která čtenáři pomáhají pochopit pouť, respektive poutnici, přičemž některá z nich jsou přetěžká. Přidávám se ke všem, kdo napsali, že Nicolette obdivují – já mimo jiné za zvláštní kombinaci pokory a životního optimismu. Ve výsledku je to silná kniha, jíž se navíc dostalo vzorové péče nakladatelství Pangea a nádherných, atmosférotvorných ilustrací. Díky – a přeji Nicolette i fence Svili hodně štěstí na cestách.