Jean Teulé v kratičké novele v kostce shrnuje principy francouzské satiry. Chytrý nápad, komické situace, hrátky s absurditou. Koho by neokouzlil malý krámek s nezbytnostmi pro samovražedníky? Jenže jak už to u francouzských komedií občas bývá, ne vždy je jejich komika kompatibilní s tou českou. Nebo spíše konkrétně s tou mojí. Že se na mě někdo upřeně a dlouho usmívá, ještě neznamená, že z toho půjdu do kolen a už vůbec, že mi to změní život. Což byl patrně původní záměr, přesvědčit čtenáře o hodnotách života a krásách světa. Jenže já čekal cynickou morbiditu se syrovými plátky vtipu a dostal vlažné úsměvné rodinné drama s kousky humoru. Můj problém, uznávám. Každopádně nenechte se odradit, Potřeby pro sebevrahy jsou fajn jednohubkou, která nezabere mnoho času. Navíc je to přesně ten typ knihy, kterou přečtete, pousmějete se a rádi založíte do knihovny, kde se neztratí. A jste-li antifanoušek kultu emo, budete ji jednoduše milovat. Minimálně tady autor trefně udeřil hřebík do hlavičky.

Za dva dny co jsem knížku četla se na mě až nepříjemný počet lidí podíval s výrazem, nebo i vyřčenou větou „neblbni.“ Vysvětlení, že je to nejpozitivnější kniha, co jsem za poslední dobu četla, zněla vždy ironicky, tak jsem musela i popisovat děj. Ke knize... Na začátku je všechno. Napětí, správně temno, člověk hltá a hltá. Pak Alan už nějak moc dlouho šišlá, v době Mišmovy nemoci příběh už úplně ztrácí gradace nebo návaznost a konec je pro mě nehodící se, pokus o co nejrychlejší dokončení, které by mohlo čtenáře překvapit. Ale je předvídatelné a ke zbytku příběhu prostě nesedí. Dobrá knížka se špatným koncem...