Potopa

Zezačátku byla kniha spíš nudná - pořád pršelo, lidé pozorovali vodu stoupající v ulicích světových velkoměst a kde nic, tu nic. Jenže když voda stoupala i dál a pod hladinou začaly mizet obrovské plochy pevniny, začal být děj opravdu zajímavý - jak se lidstvo snažilo v těchto podmínkách přežít... jak se obyčejný, běžný, spokojený život změnil v nepohodlí, ve věčné putování za souší, a nakonec i v boj o přežití... a to ne o přežití jednotlivých hlavních hrdinů, ale o přežití lidstva jako druhu... POZOR - SPOILER: Bylo zajímavé a zároveň velice depresivní si číst o tom, jak "málo" stačí k tomu, aby z civilizace, která se vyvíjela tisíce let, nezbylo nic víc než plastové odpadky plující na hladině jednolitého oceánu rozprostírajícího se přes celou planetu... Zůstalo jen málo lidí, kteří si ještě pamatovali něco z vědy a snažili se tyto vědomosti předat dětem, nová generace ale už o tyto informace neměla zájem, ostatně - jak by taky mohla, neznala nic jiného než vodu... Konec románu byl opravdu svým způsobem smutný a takový až bezvýchodný... Za mě opravdu skvěle napsáno, když to ve mně dovedlo probudit takové emoce.

Něco pro zájemce o ekologii, problematiku globálního oteplování, stoupání hladiny moří atd. Co kdyby se uvolnily zásoby vody uložené v zemské kůře a vylily se na povrch? Co se stane s civilizací, s lidstvem, s celou planetou? Baxter to má jako obvykle všechno vědecky podložené, navíc čtivě a poutavě napsané, u mě dobrý :-)