Tohle je jiná Monika Zgustová - příběh komorní, utkaný jako jemná krajka lidské duše .... Stejně jako jsem vnímala knihy Milana Kundery o emigraci, i zde jsem se snažila naslouchat vzpomínkám ženy a jejímu pochopení o rodině .... " Pro emigranta je domovem celý svět.... anebo ho naopak nemá nikde ...." Cestou letadlem za nemocnou mámou autorka vzpomíná .... a mně se líbilo to cestování .... Z Indie - Ameriky - Francie - Španělska .... ale také mne zaujalo putování bratra po Kavkaze a pobyt otce v řecké zemi, kde hledá historii .... Autorka má blízký vztah k svému otci - ale vzhledem k rozdílnosti povahy hledá porozumění se svojí matkou ..... " Musíme snášet to, že naše touhy nenacházejí ve světě plnou odezvu .... " A v závěru se mi vzpomínalo na řeckou báji o Filemon a Baucis - kteří zůstali proměněni ve stromy, aby i po smrti mohli sdílet svoji blízkost .... Pro mne to bylo milé nostalgické čtení - určitě je pro ty, co už něco prožili ....

nezřízeně filozofující proud vzpomínek sice plyne z úst a dopisů několika postav, mezi jejich jazykem a způsobem uvažování ale není žádný rozdíl. věty jsou pronášeny spisovnou a dnes už poněkud zastarale nóbl češtinou. zastaralé jsou i místy společensky necitlivé popisy, v nichž například afroamerická zdravotní sestra nemůže jinak, než svítit zuby ve snědé tváři. vrátím se k tomu nóbl aspektu, respektive snobismu, kterým neoplývá jen jazyk autorky. v knize panuje kulturní snobismus - citují se zde filozofové a vzpomíná se na hodnotné autory, pohybujeme se ve světě vysokoškolsky vzdělaných polyglotů, vyšší literatury, nakladatelských kruhů a (překladů) haiku. podobný snobismus jsem cítila i v životním stylu postav, které jsou krásné, což jejich okolí vidí a komentuje (k tomu se ještě vrátím), popíjí se zde kvalitní víno a pojídají krevety, získávají se profesorské definitivy. celé je to tím pádem docela dost odříznuté od běžného života, ve kterém se lidé zpravidla snaží prostě fungovat a zvládat práce a rodiny, namísto odtažitého mudrování v luxusních restauracích. asi nejvíc mě iritoval obdiv, který v knize hlavní postavě vyjadřují snad 4 další postavy (pokud jich není víc) - často i za použití stejných slov. z pohledu čtenáře totiž nevidím jediný důvod, proč bych se k tak přepjatému vzývání měla připojit. postava Mileny se prezentuje mrzutou povahou, pocitem, že jí ostatní obtěžují svou společností a potřebami, talentem vynášet soustavné, byť drobné soudy nad ostatními a celkovou plochostí, nudností. a už zmíněným filozofováním! taky (a pod prsty se mi dere výraz "též", který by nejspíše použila sama autorka) úplně nevěřím tomu, že se cca 40 letá vysokoškolsky vzdělaná žena pozastavuje nad tím, že její matka měla 2 tváře namísto jednolité povahy. druhou hvězdu dávám za finální smíření žen, scény ve sluncem prozářené místnosti, kde máma vystrkuje nohu zpod peřiny a dcera ji přikrývá (...) stejné téma nelehkého vztahu s matkou za mě ale mnohem lépe zpracovala Anna Fodorová v knize Lenka.