Potmě jsme se viděli lépe

„Nechtěla jsem se vracet. Ale paměť je drzá. Diktuje si svoje.“ Komorní příběh niterní cesty napříč pamětí – otvírají se intimní prostory a vnitřní bubliny. Takové příběhy jsou předností téhle autorky – emoce se tu bez velké okázalosti ukazují ve své pravé podobě. Od paní Zgustové už mám něco přečteno (tohle je 4 kniha) a její styl psaní mi je celkem sympatický – úsporný jazyk, poetická (místy až melancholická) atmosféra, prolínající se jemné obrazy /vnitřní krajiny/ se střídají jako tichý doprovod. I v tomto příběhu tomu tak je – v uzavřeném prostoru (vnitřní samoty hlavní hrdinky – v tom mi připomíná Delphine de Vigan) sleduješ celý svět, který se JÍ, stále neukotvené („Řekni, kde je tvůj domeček pro opičku?“) otevřel v exilu. Prolínají se tu vzpomínky, sny, nevyřčená přání v melancholicky laděném vnitřním světle. Jsou jen opravdu zlehka osvícené, v pološeru, jako by se hlavní hrdinka bála přímé konfrontace s denním světlem, s přímým osvětlením, které do detailů osvítí celý prostor. Ta melancholie, co tu vyvěrá z každého řádku není vlastně ani nijak depresivní, spíš taková zdrženlivá – jako by si sama hrdinka při vyprávění držela odstup, vědomá si křehkosti všech těch myšlenek? A nebo tak zahleděná sama do sebe? ONA je hodně chytrá, a takový je i její pohled na události jejího života, ale taky je hodně chladná, uzavřená ve své vlastní bublině, nedá se říct přímo nesympatická, ale těžko si k ní hledáš cestu (a přiznám, že mě se to úplně nepovedlo, žije si totiž tak trochu ve svém egocentrickém světě. Vztah s matkou je ústřední pro příběh – ale zdá se ti, že místo slov a vět spíš rozplétáš zamotaný uzel, co prostě nejde rozmotat, tyhle věty totiž svazuje vina … „Matka mi nikdy neodpustila, že jsem odešla. Já jsem jí nikdy neodpustila, že zůstala.“ A přitom by stačila tahle jedna věta!

Tohle je jiná Monika Zgustová - příběh komorní, utkaný jako jemná krajka lidské duše .... Stejně jako jsem vnímala knihy Milana Kundery o emigraci, i zde jsem se snažila naslouchat vzpomínkám ženy a jejímu pochopení o rodině .... " Pro emigranta je domovem celý svět.... anebo ho naopak nemá nikde ...." Cestou letadlem za nemocnou mámou autorka vzpomíná .... a mně se líbilo to cestování .... Z Indie - Ameriky - Francie - Španělska .... ale také mne zaujalo putování bratra po Kavkaze a pobyt otce v řecké zemi, kde hledá historii .... Autorka má blízký vztah k svému otci - ale vzhledem k rozdílnosti povahy hledá porozumění se svojí matkou ..... " Musíme snášet to, že naše touhy nenacházejí ve světě plnou odezvu .... " A v závěru se mi vzpomínalo na řeckou báji o Filemon a Baucis - kteří zůstali proměněni ve stromy, aby i po smrti mohli sdílet svoji blízkost .... Pro mne to bylo milé nostalgické čtení - určitě je pro ty, co už něco prožili ....