Oblečené k tanci na sněhu

Bohužel, mě kniha zklamala. Výpovědi žen, které přežily Gulag, se mě nedotkly, nedojaly. Popisovaly svůj, jistě děsivý život, s takovým odstupem, tak povrchně, jakoby se to ani netýkalo jich samotných. Navíc jsem měla pocit, že se neustále opakovaly, měnily se jen jejich jména, takže jsem knihu po asi dvouset stranách odložila. Mnohem více mi na toto téma dala kniha V šedých tónech Ruty Sepetys, byť jde o beletrii.

Téma silné a nelehké. Jakékoliv zpracování se pouští do velmi ošemetné práce. Zde se to bohužel nepovedlo. Vůbec to nechci zlehčovat, ale mám strach, že to tak vyzní. Vyprávění zněla velmi povrchně, v podstatě jakoby šlo o něco obyčejného. Jeden příběh končí "no, a po pěti v táboře letech jsem se vrátila domů". Nebo "šaty jsem mezitím prodala". Jak, kde komu? "Kamarádka mi posílala peníze"... To bylo možné? A to jí je nikdo nevzal? "Jela jsem první třídou"... Zase, kde vzala tolik peněz? "Kdybych si tím neprošla, nebyla bych to já" To je snad ráda, že to zažila??! Nebo autorka popisuje "příšerné paneláky", a pak na fotce vidíme vcelku normální běžný velký panelák, kterých jsou i u nás kvanta. Ani jeden příběh mě nedojal a měla jsem pocit trochu zrady. Nevím, jak to říct, netoužím po detailním popisování nějakých nechutných nelidských podmínek, ale zde se mi to zdálo odfláknuté, a je mi líto těch, kteří to tak neviděli a nezažili, že někdo znevažuje jejich utrpení.