Oblečené k tanci na sněhu

Téma silné a nelehké. Jakékoliv zpracování se pouští do velmi ošemetné práce. Zde se to bohužel nepovedlo. Vůbec to nechci zlehčovat, ale mám strach, že to tak vyzní. Vyprávění zněla velmi povrchně, v podstatě jakoby šlo o něco obyčejného. Jeden příběh končí "no, a po pěti v táboře letech jsem se vrátila domů". Nebo "šaty jsem mezitím prodala". Jak, kde komu? "Kamarádka mi posílala peníze"... To bylo možné? A to jí je nikdo nevzal? "Jela jsem první třídou"... Zase, kde vzala tolik peněz? "Kdybych si tím neprošla, nebyla bych to já" To je snad ráda, že to zažila??! Nebo autorka popisuje "příšerné paneláky", a pak na fotce vidíme vcelku normální běžný velký panelák, kterých jsou i u nás kvanta. Ani jeden příběh mě nedojal a měla jsem pocit trochu zrady. Nevím, jak to říct, netoužím po detailním popisování nějakých nechutných nelidských podmínek, ale zde se mi to zdálo odfláknuté, a je mi líto těch, kteří to tak neviděli a nezažili, že někdo znevažuje jejich utrpení.

Nevím proč, ale kniha na mě působí trochu ploše. Závažné téma je zpracované zajímavým stylem, jen to vyprávění je pořád stejně monotolní. Ať se vypráví o utrpení, radosti nebo smrti, tón se vůbec nezmění. Je hrozné, co dokáže člověk přežít. Nejvíc mě ale nakonec zasáhlo to rodinné prokletí, kdy v táborech postupně končily i další generace.