Poslední strážce věčnosti

Je vidět, že pro spoustu autorů prozaický mág a spisovatel Roger Zelazny nikdy nezemřel. Fyzicky možná ano, ale jako literární múza rozhodně ne. Minimálně u Johna C. Wrighta bych za to dal ruku do ohně. Jeho svět, vytvořený pro román Poslední Strážce Věčnosti, se totiž v mnohém podobá kultovnímu Amberu. Je podobně fantaskní, snový i reálný. Jenže kde u Zelaznyho funguje svébytná imaginace, tam u mě Wright selhal naprosto ve všem. Tomu dost napomohlo časté opakování již jednou řečeného, díky čemuž jinak prostinká zápletka nabyla zbytečně na objemu. Tenhle druh zábavy zkrátka není nic pro mě, nedokážu se tak snadno odpoutat od osidel reality, takže jsem se průběžně ztrácel v tvůrčích popisech fantaskna. Na svou obranu však musím říct, že ani autor nedělá moc proto, aby čtenáři věci nějak ulehčil. Jeho vyprávění má sice neoddiskutovatelné kouzlo, ale na můj vkus bylo maličko moc pohádkové, melodramatické a chaotické. Ovšem kdo rád otevřený i skrytý symbolismus, určitě si přijde na své.

Dost zvláštní kniha, která staví na prolínání naší reality jednadvacátého století a světa snů. Bohužel to nefunguje tak jak by mělo, repektive možná funguje, akorát těmi snovými částmi jsem se doslova pronudil, naopak pasáže z našeho světa byli docela zábavné (naštěstí tvoří většinu knihy). Ten svět snů a jeho mytologie je tak propracovaný a složitý, že se v tom pomalu nedá vyznat a vy se místo toho, abyste si užívali děj, budete snažit jen pochopit to, co vám autor sděluje. Velké plus, které nakonec převáží pomyslný jazýček vah ke čtyřem hvězdám, je fakt, že autor si psaní viditelně užívá a baví se jím. Pasáže, kdy je Azrael konfrontován s naším světem, ve kterém naposledy pobýval kdysi ve středověku, jsou dost zábavné :) Nakonec jsem rád, že jsem si knihu nevzal na recenzi, protože se přiznám, že bych nevěděl, co do ní napsat. Tak smíšené pocity ve mně kniha zanechala…