Poslední strážce věčnosti

Je vidět, že pro spoustu autorů prozaický mág a spisovatel Roger Zelazny nikdy nezemřel. Fyzicky možná ano, ale jako literární múza rozhodně ne. Minimálně u Johna C. Wrighta bych za to dal ruku do ohně. Jeho svět, vytvořený pro román Poslední Strážce Věčnosti, se totiž v mnohém podobá kultovnímu Amberu. Je podobně fantaskní, snový i reálný. Jenže kde u Zelaznyho funguje svébytná imaginace, tam u mě Wright selhal naprosto ve všem. Tomu dost napomohlo časté opakování již jednou řečeného, díky čemuž jinak prostinká zápletka nabyla zbytečně na objemu. Tenhle druh zábavy zkrátka není nic pro mě, nedokážu se tak snadno odpoutat od osidel reality, takže jsem se průběžně ztrácel v tvůrčích popisech fantaskna. Na svou obranu však musím říct, že ani autor nedělá moc proto, aby čtenáři věci nějak ulehčil. Jeho vyprávění má sice neoddiskutovatelné kouzlo, ale na můj vkus bylo maličko moc pohádkové, melodramatické a chaotické. Ovšem kdo rád otevřený i skrytý symbolismus, určitě si přijde na své.

Válka snů je pro mě nejhorším příspěvkem do edice Moderních děl fantasy. Měl jsem co dělat, abych se tím prokousal. Autorův styl mi vážně neseděl. Hned z počátku na čtenáře vychrlí hromadu jmen a údajů, aniž by to nějak zopakoval... a pak ať se v tom všichni vyznají. Snový svět mě ničím nezaujal a přiznám se, že jsem se hodně často neorientoval v ději. Nejhorší je, že se ještě budu muset prokousat dalším dílem.