Poslední člověk

Obsáhlý román s pěti sty stránkami, který jsem si půjčila kvůli lákavému názvu a taky proto, že předchozí knížka autorky se mi líbila. Začátek příběhu se mi četl, jako když másla ukrajuje, blahodárný minulý čas! (Kam se hrabou současní autoři se svým stylem přítomného a budoucího času!) Příběh se vleče a houstne, pořád jsem čekala, kdy už v tahanicích lásky, rodinných vztahů, válek, bojů a světového moru začne prosvítat technický rozvoj předchozího století -nic. Názvu plně odpovídaly až poslední dvě kapitoly, není to tedy žádný Malevil.

Zcela zásadní kniha (nejen) pro vývoj science fiction. Jde ale v prvé řadě o košatý společenský román o samotě, který se později přelije v pandemický a později apokalyptický a postapokalyptický příběh, patrně román první svého druhu na světě. Důležité a vyzrálé dílo, které jeho doba (na rozdíl od jiných autorčiných knih) nepřijala a spíše opomíjela a teprve teď se mu pomalu dostává pozornosti. A také českého překladu, který bolestně chyběl, a to skoro dvě stovky let. Jistě, současnému čtenáři může připadat poněkud rozvleklé, jenže ono to má svůj smysl. A kdo vydrží a zkousne se, bude jistě nadšený.