Kniha se zabývá vlivem neziskového sektoru na formování politických rozhodnutí na všech úrovních státní správy, ale též vlivem na další instituce vč. soukromých subjektů. Téma je mimořádně důležité, neziskový sektor je často v samotném středu zásadních, často extrémně nepopulárních, politických, kulturních i právních rozhodnutí. Ne bezdůvodně tak existuje často velmi silná averze až otevřené nepřátelství části běžné populace vůči neziskovkám a jejich financování z veřejných rozpočtů. Na úvod poznamenám, že kniha se zabývá výhradně „politickými neziskovkami“, tedy organizacemi věnujícími se velkým tématům s přesahem do politiky, kultury, ovlivňující celou společnost: (radikální) environmentalismus, migrace, menšiny vč. sexuálních, gender, (radikální) feminismus, dnes velmi moderní a často naneštěstí zideologizovaný „fact checking“, apod. Autor to v úvodu dostatečně vysvětluje a vymezuje. Rozhodně nekritizuje všechny neziskové organizace, rozhodně nehází všechny do jednoho pytle. V úvodu popisuje způsob práce, lobbing, taktiku prosazování svých cílů, salámovou metodu, obecné ideologické bolístky, zásadní netransparentnost a mlhu kolem financování. Ukazuje metody práce NGOs a jejich sílu v prosazování ideologické agendy formou právních sporů, formou soudů proti institucím a státu a pomalém, postupném a trpělivém prosazování svých obskurních zájmů. Následně se pouští do konkrétních témat, komentuje práci vybraných konkrétních neziskovek u konkrétních medializovaných případů, zvlášť zásadní jsou poznatky ohledně účasti neziskovek u soudů důležitých společenských kauz, nebo např. v závěru knihy informace o personálním napojení největších světových NGOs na Evropský soudní dvůr. Témat i příkladů je mnoho. Často je to strašidelné čtení, člověk žasne, jak je možné, že tu něco podobného a inherentně nedemokratického vyrostlo – vyloučení veřejnosti z procesu prosazování cílů, neviditelné lobbování, zideologizované expertizy a stejně zideologizovaný tlak na zvolené politiky. Prosazování cílů, s nimiž, troufám si tvrdit, valná většina obyvatel prostě nesouhlasí a souhlasit nebude. Všechna tvrzení a příklady jsou v knize řádně ozdrojována. Ohledně tématu a zaměření textu není co vytknout, autor zcela správně identifikuje a pojmenovává problematické oblasti: nedostatek transparentnosti financování, propojení s politikou, businessem, soudy. Absolutní netransparentnost financování ze soukromých zdrojů. Častý nesoulad prosazovaných agend s tím, co očekává veřejnost – neříkám, že vždy, ale často. Současné politické neziskové organizace bych v žádném případě nepovažoval za zdravý znak fungující občanské společnosti, jejich cíle jsou často obskurní a ještě častěji nepochopitelně protizápadní. Woke kult rozhodně není univerzální cesta do vysněného ráje. Knize bych vytknul několik věcí. S textem mám potíž ne proto, že bych nesouhlasil s premisou, souhlasím naprosto – Západ je pod objektivním útokem progresivistických ideologií. Problém mám se způsobem, jakým je kniha napsána. Závažnost tématu vyžaduje důkladnost a rigorozitu. V tom má autor co dohánět. Třeba i rozumím, proč v textu často používá výbušná slova jako „neomarxismus“, ale vidět pak všude možně v dalších diskuzích tato slova používat v různých blábolech lidi, kteří evidentně netuší, co říkají, vyloženě bolí. Chybí detailnější historické napojení mezi současnými progresivními ideologickými trendy a právě třeba marxismem. Zmíněn je sice Gramsci a Marcuse – z rychlíku, ale již je opomenuto vysvětlení konceptů mocenské dynamiky a hierarchií, což je naprostý základ pro pochopení kultu „woke“ a moderního intersekcionalismu. Škoda. Naopak vyzdvihuji povedené „překlady“ z „progresivštiny“, jasné překlady progresivního „newspeaku“ do češtiny, demaskuje – použiji-li tento slovník – progresivistické názvy programů, názvy neziskovek samotných, vyjádření jejich představitelů. Překládá je do lidské řeči, ukazuje eufemismy, manipulaci s jazykem. Čtenář se neubrání dojmu jisté neupřímnosti, možná dokonce zlovolnosti agendy mající za cíl zamaskovat skutečnou podstatu zamýšlených a vytoužených společenských a systémových změn. Nesouhlasím s autorem, že konečným cílem aktivistů je revoluce. Tedy, revoluce je cílem, ale rozhodně ne konečným. Konečným cílem revolucionářů je uzurpace moci skrze revoluci. Tedy skrze destrukci a demoralizaci Západu vytvořit nespokojenou společnost, vyvolat dostatečně silné společenské otřesy a tím připravit podhoubí revoluce, během revoluce se chopit moci, a poté železnou pěstí vládnout krásnému novému světu. Je naprosto paradoxní, že státy obecně platí vlastní rozvrat, z vlastních veřejných peněz, skrze dotace neziskovému sektoru, který se následně prosazuje rozvratné „systémové změny“. Ano, děje se to i u nás. Ne vždy, ale často. Pochopitelně je to pouze můj názor. Závěrečná výzva k opuštění EU je dnes naprosto bezpředmětná a nesmyslná, v tomto nelze souhlasit a kniha nezestárla dobře. Rozhodně je na místě větší kontrola financování NGO, vč. financování ze soukromých zdrojů, větší kontrola programů, témat a cílů. Proč si často platíme vlastní demoralizaci a rozvrat? Naopak rozhodně není na místě spoléhání se na řešení nabízená různými antisystémovými stranami, subjekty a populistickými žvanily, kteří ve finále představují ještě větší riziko postupné eroze demokracie, než ony zatracované neziskovky. A naneštěstí, čím víc ultraprogresivního tlaku na jedné straně, tím bohužel víc dezolátní protireakce na straně druhé. Je to začarovaný kruh, nevím jak z toho ven. Téma považuji za nesmírně důležité, možná klíčové pro budoucnost Západu, a naneštěstí též nesmírně polarizující. Rozumím zastáncům a snaze věci měnit, ale též odpůrcům a snaze věci naopak uchovat. Přesto, pokud si chcete přečíst profesionálněji zpracované knihy věnující se podobnému, tak doporučuji spíše cokoliv od Douglase Murrayho.

V podstate nič nové. Je to odroda klasického lobbingu. Nové je to, že sa tvária ako keby pracovali v prospech všetkých aj keď presadzujú záujmy úzkej skupiny ľudí. Také malé predvoje "proletariátu alebo národa". Neradno to však podceňovať . Ruská a nemecká malá dobre organizovaná skupina nám ukázali čo sa môže stať ak budeme príliš ustupovať. Mám na mysli hlavne slová pastora Martina Niemöllera "„Keď prišli po komunistov, mlčal som. Nebol som predsa komunista. Keď prišli po odborárov, mlčal som. Nie som predsa odborár. Keď prišli po židov, mlčal som. Nebol som predsa žid. Keď prišli po mňa, nebolo už nikoho, kto by protestoval.“