Podzim v Pekingu

Jak už napovídá sám název, který neznamená podzim a už vůbec ne v Pekingu...jde opět o absurdní, nevšední a parádní čtení...nejednou mi vykouzlil úsměv na rtech... není třeba hledat logiku, je třeba si užít tu hru se slovy a slovíčky...jelikož zde opravdu nic není nemožné...enyky, benyky, kliky bé, ábr, fábr, domine...ámen! Pěna dní je moje srdcovka, ta zůstala nepřekonána :)

„Tady vás opustím,“ řekl. „Netoužím setkat se s tím individuem znovu.“ „S Amadisem?“ „Ano. On...“ Archeolog hledal správná slova. „Zkrátka mě sere.“ (str. 95) Bezstarostný 'Podzim v Pekingu' je velice svébytný a unikátní, jakoby vytažený ze snu. Závidím Vianovi, že dokázal tak bezstarostně psát svoje absurdní fantazie, jeho jazykovou a situační hravost, humor dlaždiče, kombinovaný s naopak ne tak průhlednými narážkami. Chci říct, jeho příběhy mě samy o sobě příliš nebaví, ale baví mě způsob, jakým umí podat jakoukoliv situaci, která se tam objeví a udělat si z ní legraci a podat vše absurdně. Tímto dává Vian své knize punc nesmrtelnosti. Konec příběhu byl, jako vždy, hořkosladký a kniha, jako cokoliv od Viana, těžko zapomenutelná - ani ne tak sama o sobě, jako svou náladou. Náladou, kterou mám spojenou i s 'Pěnou dní' - náladou ospalého letního dne.