Po pražcích slepých kolejišť

Krátké postřehy Maxe Kašparů, které mám velice ráda. Jeden trefný příklad za všechny: "Vyjadřoval se k problémům školství i medicíny, protože měl zkušenosti. Chodil totiž do první třídy a v nemocnici mu umřela babička. Z jeho názorů bylo ovšem patrné, že spíše záškolačil a pletl si zdravotnický transport s pohřební službou. Eventuálně své nové vědomosti čerpal z denního tisku. On totiž moudrý muž nahlíží věci ze všech stran, pitomcovi stačí novinová verze." Kniha mi hodně připomínala jeho starší knihu Šum z pěn, kterou jsem shodou okolností četla minulý rok, a některé postřehy byly stejné. Ale jak víme, opakování je matka moudrosti a toto vydání má trochu modernější "kabát", takže proč ne. Tohle se pro mě "neočte". Skvělá kniha "do kabelky"...

Spisovatel Jaroslav Kašparů je v současnosti psychiatr, pedagog, řeckokatolický kněz, teolog a spisovatel. Jméno Max, které používá jako pseudonym, získal, když vstoupil do řádu premonstrátů a poměrně dlouhou dobu působil také jako římskokatolický trvalý jáhen. Vystudoval stomatologii, psychiatrii, teologii a pedagogiku, je docentem pastorální teologie. Mám ráda jeho knihy, především ty s krátkými, ale přesnými postřehy ze života. Taková je jeho kniha Šum z pěn z roku 2005, která se mi velice líbila. Novější kniha Po pražcích slepých kolejišť , vydaná v roce 2021nakladatelstvím Cesta, opět obsahuje jeho krátké postřehy k různým tématům. Některé už jsem znala, některé byly pro mě nové, navíc je vše uspořádáno do malé publikace, nově graficky upraveno a doplněno ilustracemi. Ideální kniha do kabelky, která vám zkrátí čekání a přitom vám pomůže se zamyslet nad vlastním životem i nad současným životem společnosti jako celku. Krátké postřehy či aforismy jsou tentokrát rozděleny do čtyř oddílů. V oddíle "Po pražcích ducha" najdeme postřehy k duchovnímu životu, např.: Evropská civilizace, jak známo, vyrostla v trojúhelníku tří měst. Mezi moudrým městem Athénami, věčným městem Římem a svatým městem Jeruzalémem. Řekové dali kontinentu filozofii, Římané právo a Židé poskytli víru. Krize současné doby jsou odrazem skutečnosti, že z Akropole i ze Zdi nářků jsou zříceniny, ale Kapitol stojí a Tibera teče dál. V oddíle "Po pražcích duše" se Max Kašparů zaměřuje na duševní (ne)zdraví: Pokud rodiče nemají rádi svoje děti, jsou nuceni plnit rodičovskou povinnost. Pokud se manželé již nemají rádi, musejí plnit manželské povinnosti. Pokud návštěvníci kostelů ochladli v zájmu o Boha a svoji duši, hrozí jim náboženská povinnost. Povinnost nastupuje tam, kde odchází láska. V oddíle "Po pražcích medických" zabrousí do oblasti medicíny: Vrátil se z computerové tomografie mozku a prohlásil: Doktor mi řekl, že v hlavě nic nemám. Radostné zjištění. Mozková mrtvice nehrozí. Podobnou diagnózu už kdysi vyslovil Mark Twain, když pravil, že Achillovou patou hloupého člověka je hlava. V posledním oddíle "Po pražcích vztahů" se pak zabývá obecně vztahy mezi lidmi: Budují se domy, nikoli domovy, kupují se knihovny, ale nehledá se moudrost, kupují se postele, ale nečistí se svědomí pro dobrý spánek, plodí se děti, ale nezná se smysl rodičovství.