Plutona

Máte rádi Breakfast club? Nebo vám učarovali Krysí královny? Budete milovat Plutonu! Protože tohle je sebranka, kde si vyberete.... Nejdřív ale malé představení hrdinů. Víte, jak to myslím. Jako ne hrdinů v pláštěnce, ale hrdinů jako postav. A že je to skvadra! Já se při jejich úvodních stránkách už dost nasmála, tak jsem byla zvědavá, co bude dál. Protože oni netáhnou za jeden provaz. To až potom. Až najdou Plutonu. A kdo ví, možná se z nich ti hrdinové nakonec i stanou. A nebo že by to bylo trochu jinak? Banda je přece jenom v té pubertě... Na konci každé kapitoly je něco z dobrodružství Plutony. Takže se o ní dozvíme trochu víc, a o tom, jak se dostala do lesa. Tyhle části mě zase tak moc nebrali. Ale dostali jsme se k tomu, kdo je, takže mi to trochu potom nesedělo s...(huš, bez spoileru, lidi!) Kresba mě bavila. Roztomile přidrzlé. Jako hrdinové příběhu. Žádný veselý barvy, nejsou přece superhrdinové! Ale kresba jako celek mě dostala. Tak snad se mi do rukou dostanou další práce ilustrátorky. Děj kolem a kolem nebyl zase tak moc originální a moc nepřekvapil (ale bacha na to, je to Lemire, viz následující odstavec). Tedy až na děj a osud hrdinů v poslední třetině. To jsem hltala a konec nečekala. Měla jsem? Kdyby jo, jsem dostatečný nedr, ale takhle nejsem? Jo, málem bych zapomněla. Doporučuju!!! Protože tohle není "jenom příběh pěti děcek". Možná proto se vám budou příběhy Jeffa Lemira zdát jednoduché. Nebo že už tohle někde bylo. A že jenom vykrádá. A budete mít částečně pravdu. Jenže on to umí všechno zrecyklovat a předělat do nové podoby a hloubky. Buď vám dojde, že to není "jenom příběh pěti děcek" a je v tom mnohem víc, budete hodnotit stejně jako já. Pokud to tam nenajdete, vaše hodnocení a názor na autora budu respektovat. Ale zároveň budu vědět, že tím o hodně přijdete. Ale je to vážně moje starost? Přidávám autora do oblíbených. Největší objev za poslední dobu :) posílám srdíčko.

Námět super, ale šlo z toho vytřískat určitě víc. Ne, že by příběh nefungoval v téhle podobě, leč v rámci očekávání přinesl spíš zklamání. Přitom mi ani moc nevadila dětská kresba Emi Lenox, která takřka hororovému kousku dává docela zajímavý šmrnc. Jenže v důsledku to celé stojí a padá na tom, že vlastně pořádně k ničemu nedojde. Jasně, jednomu z dětí hrábne, člověk by však čekal druhého Jacka Nicholsona a to se tady nekoná ani náhodou. Přesto u mě Jeff Lemire rozhodně nadále vede v žebříčku nejzajímavějších scenáristů posledních deseti let; už jen proto, že dokáže přijít s neotřelými náměty a zároveň nenadsazovat formu nad sdělení. Navíc já mám tyhle dětské vztahovky moc rád, i když pravdou je, že Plutona nepředvedla nic, co by už dávno před ní nezvládli jiní autoři lépe. Podobné zklamání přinesly i scény ze života superhrdinky Plutony, která jsou asi pro maminky u plotny objevné, ale na můj vkus to bylo až příliš prvoplánové. Smutné, to ano, možná i dojemné, pořád ovšem prvoplánové.