Pletky s osudem

Nestává se mi to často, ale tohle mě nebavilo.

Knihu na mě vyskočila a tak jsem si ji přečetla. Nějakou knihu jsem od Monyové četla, ale tahle je jedna z prvních a je jiná. Nevykresluje tady žádné domácí násilí, snad jen trochu psychické. Příběh o dvou ženách - dvojčatech a každá má jiný život. Jedna je rozvedená s 15 letým chlapcem, sama a bez peněz a snaží se ulovit manžela. Druhá si žije na vysoké noze a má skvělého manžela, ale ke štěstí ji chybí dítě. Je z toho úplně psychicky vyřízená a proto vymyslí geniální plán. Pro mě těžko pochopitelné, že jsou toho někteří lidi schopni... Hlavní hrdinka ze sebe dělá hroznou chudinku a kope kolem sebe. Ale jde si za svým cílem. Je vidět, že ji nikdy nic nesrazilo vaz, nemá žádnou vážnou nemoc a proto tlačí na svého manžela. Když pak vidí, jak realizuje její plán, tak je jí z toho všeho špatně a začne pochybovat. Bojí se, že je to navždy rozdělí... Přijde mi, že je hlavní hrdinka hrozně rozmazlená. Ano chce dítě. Chápu to, ale oba dva jsou zdraví a šťastní, tak proč to rozbíjet. Nemá žádnou smrtelnou nemoc na, kterou se umírá a že jich je kolem plno... Ale asi to tak je, že chceme to co nemáme a nemůžeme mít... "...ale to už sestupuju po schodech. A mám fakticky divnej pocit. Jako bych tam nahoře něco zapomněla. Jdu po ulici. Sem tam se po mně nějakej chlápek ohlídne, ale mně to nic neříká. Jdu dál a jediný, co vím jistě je, že se nesmim zastavit. To bych se pak taky mohla votočit a vrátit se. A tak jdu a jdu. A něco mně hrozně moc chybí..." "A pak řekla, že tu malou držela v náručí. Prý jen na pár vteřin, ale těch pár vteřin vydalo za celý dosavadní život. Potom už neřekla nic. Nastoupila do auta, mechanicky si zapnula bezpečnostní pás a nechala se vézt k domovu. Jako anonymním taxikářem."