Pláňata

S knihami Petry Dvořákové jsem měla dosud dobré zkušenosti - po Vránách a Zahradě je pro mne autorka zárukou silného čtenářského zážitku. Byť mne Pláňata nezasáhla tolik, jako výše zmíněné dvě knihy, i tak to bylo velmi intenzivní čtení. Kniha na čtenáře může zapůsobit hlavně tím, jak moc dobře popisuje rodinné vztahy v jedné obyčejné české rodině - některé aspekty jakoby se v určité míře daly najít v řadě skutečných rodin. Napjaté vztahy, najetá rutina, která ubíjí, ale kterou nikdo nemění. Postavy jsou zaseklé v životním cyklu, který všechny ničí, ale nikdo jako by neměl dost sil z toho cyklu vystoupit a něco změnit. Všichni tak setrvávají v neutěšených poměrech, ze kterých je čtenáři jako nestrannému divákovi prostě těžko. Postavy nejsou černobílé. U všech jsem dokázala najít důvody, proč se chovají, jak se chovají, takže jsem je částečně chápala. A přesto si každá postava v sobě nese určitou vinu, proč se rodina ocitla v takových poměrech. Asi mne nejvíc rozčilovali rodiče, de ty toxické vzorce byly neuvěřitelně silné a mne dost dráždily. Nakonec 4 hvězdy. Vrány a Zahrada mne zasáhly více, ale i tak tohle byla docela síla. Pokud máte tvorbu Petry Dvořákové rádi, tohle se vám nejspíš bude líbit taky.

Kniha o tom, jak důležité je, jak prožijeme dětství, nejen v jaké době, ale především s kým. Strašně těžce se mi četlo, jak otec, nespokojený se svým životem, snad na chviličku, když se koukal na dno skleničky, ale neochotný s ním něco udělat, navzdory době a příležitostem, deformuje svou dceru. A ještě tíživější čtení bylo o matce, která to nejen toleruje, ale v důležitých okamžicích se staví na stranu, která dívce, toužící po lásce a uznání, nedává šanci. Nikdy tyto matky nepochopím, ač se je snažím nesoudit, zejména když si nesou své vlastní frustrace. Ale nikdy by jejich rukojmím neměly být děti, nezaslouží si to a v mnoha případech o takový život v navenek "úplné" a "tradiční" rodině nestojí. A samozřejmě doba, přelomová, konec osmdesátých a začátek devadesátých let, kdy se lámaly charaktery. No, něco mi to začíná připomínat a upřímně mě z toho mrazí. A potom ten starý dům, jako katalyzátor všeho dění, nejednou v literatuře použitý pro dramatické finále. Příběh se skvěle čte, pro mě je zatím nejlepší od autorky, ale tíha na duši je značná.