Píseň beze slov

Kniha mě zaujala, tudíž jsem skousnula i Taru. Byla zde trochu méně namachrovaná, asi autorka sama uvážila, že by se to k vážnosti tématu nehodilo. Vraha jsem nepoznala, až do konce jsem stále nechápala souvislosti. Je to tím, že v knize je spousta balastu, které odvádějí pozornost, musela jsem si dokola uvědomovat, kdo je kdo, otec, syn, vnučka, sestry, dcery… Autorka se vyžívá v popisech osob a místnosti a zařízení… v každé knize. Nevěřím, že by na banketu hrálo rádio, a inspektora tady popisuje už jako úplného slintajícího a žeroucího kripla, což je hodně přes čáru. Vtipné to není vůbec. Ale celkově dobré, líbila se mi ze série zatím nejvíc. Popisy krutostí byly kruté, ale ono to tak prostě bylo, ač to mozek člověku nebere a nikdy to nepochopím, čeho je člověk schopen.

Skvěle napsané, s lehkým humorem, vtipné, bohužel vsak obsah nesmírně bolavý a... při nejlepší vůli nemůžu najít správné pojmenování. Příběh, který se začal psát před osmdesáti lety a z jehož aktérů skoro nikdo nezbyl. A který se probudil k životu jednou fotografií. Přiznám se, že do posledních stránek jsem netušila, kdo vraždí, třebaže určité souvislosti se mi dávaly dohromady. Takže dávám plný počet. Ale ta Tara! Skvělá, dokonalá, krásná, nejchytřejší, na kterou nikdo nemá. Snad by mi to ani tak nevadilo, kdyby její protipól inspektor Vyskočil nebyl tak zoufalý jouda. Podle všeho to vypadá, že sám nevyřešil jediný případ, protože je líný, hloupý, nepoužitelný, co řekne, je mimo mísu, pořád jí a vyšetřování ho vůbec nezajímá. Tak to mi připadá hodně přes čáru.