Pátá minuta je o nás

Šebestová3 a Niamh 15 - moc děkuju za vaše komentáře. Byla jsem na tom úplně stejně, z prolítnutí 436 stran byla celodenní (a půlnoční) záležitost. A podobně si teď říkám: ano, knihy Theo Addaira jsou fajn, ale tohle jde dál, takže zůstávám v úžasu a ptám se sama sebe: proč jsem od těch dvou "pospíšilek" (omlouvám se autorkám) ještě nic nečetla? A hnedle tady na databázi vidím odpověď: ony asi ještě nic jiného nevydaly. Tak jen doufám, že se to brzy změní, a těším se na další knihu. P.S. A ta obálka, ta se fakt povedla!

Dámy a pánové, právě se díváte na moji nejoblíbenější knihu. Zabíjela a umřela bych pro ni. Pro Kaie a Ethana. Brečím, když tohle píšu a doufám, že se mi podaří správně usměrnit všechny svoje pocity a myšlenky, aby to dávalo smysl. Hrozně bych si přála, aby se o téhle knížce víc mluvilo. Proč se o ní víc nemluví? Je totiž dokonalá. Nesmírně dokonalá a já vám ji doporučuju z celého srdíčka. Upřímně, trochu jsem se zprvu bála té tloušťky, ale ve finále bych chtěla dalších 1000 stran navíc. Nebo alespoň jednu, dvě, tři. Prostě číst o něco déle a ještě se nemuset pouštět a vracet se do reality. Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká knížka takhle moc pohltila. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, jen na čtení. Když jsem nečetla, stresovalo mě to, a když jsem četla, tak mě to taky stresovalo, (i když o něco míň), že se nedokážu odtrhnout, a že se nezastavitelně blížím ke konci. Nenávratně jsem se zamilovala hned na první stránce a už po první kapitole jsem věděla, že tohle bude ONO a že po dočtení to bude opravdu hodně bolet. Co by mělo být to ono? Prostě ono. Něco, knížka, příběh, který budu milovat. A taky že vážně ano, považuji to za nejlepší knihu, kterou jsem za život přečetla. Kai a Ethan jsou moje děti. Nekonečně je oba dva, počínaje jejich jmény, miluju a dala bych za ně ruku do ohně. A jsou to asi ty nejreálnější postavy, o kterých jsem kdy četla. Nedokážu říct, koho z nich mám radši, protože to je nesmírně těžká otázka. Miluju je oba stejně, oba se stali mými comfort knižními postavami a každý je tak trochu kousek mě. A miluju, když tohle můžu říct, protože pocit, že se můžete s nějakou knižní postavou ztotožnit, je k nezaplacení, vždycky pak ta kniha dostane úplně jiné rozměry. Všechno je tak nádherně, reálně a uvěřitelně napsané. Postavy se chovají a vyjadřují na svůj věk a kromě toho všeho také dělají věci, které lidi jejich věku dělají, ale o kterých se v jiných knihách nikdo nezmiňuje, a za to autorky miluju ještě víc. Co se romantické linky týče... i cannot breath. Byla tak nádherná a přirozená a "přirozená" to celé vystihuje tak dokonale, že není třeba už nic dodávat. Musím ale také něco vytknout. Ze začátku jsem si kluky maličko pletla a často jsem se musela vracet, abych si ověřila, jestli je tenhleten a tamten opravdu kamarád Kaie, i když bych řekla, že jsem si pamatovala, že to byl kamarád Ethana. Taky mě úplně neoslovila obálka, která to bohužel trochu kazí, například tím, že polovina názvu ani není čitelná. A konec? Já nevím, ale poslední kapitola mi po tom všem připadala děsivě cizí. Jako kdyby ji psal někdo úplně jiný, kdo se autorkám vloupal do domu Jednoduše řečeno se mi úplný konec nelíbil, protože po příjemném pocitu, který mi přinesly předposlední kapitoly- že je všechno už konečně v pořádku (teda, skoro všechno)- se opět přihnal stres. Nevěděla jsem, jak si to vyložit a odmítala se smířit s variantou, kterou můj mozek vyhodnotil jako nejpravděpodobnější. Zachránil mě ale podcast autorek, kde v jednom díle mluví o Páté minutě a rozebírají také konec. Úplný klid na duši ale nemám, ten konec mi hodně poházel pohled na celou knížku, ale nic s tím neudělám... Cítím se prázdně, když už teď nemám co číst. Nechci tu knihu opustit a založit ji zpátky do knihovničky, protože ve mně zanechala tolik pocitů a já ji tak moc miluju. Na pár dní se stala mým kyslíkem, celým mým životem a bolí mě to všechno nechat jít. Možná, že si ji někdy přečtu znovu, a tentokrát budu lepíkovat, psát a podtrhávat, protože jsem během čtení měla několikrát chuť si něco zvýraznit, ale neudělala jsem to... Příběh, všechny ty myšlenky, Kai a Ethan... mi budou ještě hodně dlouho ležet v hlavě. Miluju to tak moc, až to bolí. A děkuju všehomíru za ten impulz, díky kterému jsem si knížku úplně, ale úplně náhodně, neplánovaně koupila.