Parmenidova filozofie

Moc pěkná knížka od levicového intelektuala Zavise Kalandry o reckem před sokratickym filosofem Permida A částečně ionske fiolofii která mu předcházela hlavně myšlenká věcného návratu kterou filosof přepracoval a částečně i vyvrátil. A přišel proti tomu s myšlenkou kosmického vědomí. V knize autor vyvraci mnohé špatně interpretace filosofa. Rád se knize rád budu vracet velmi mne filosofický obohatila.

Kalandrova interpretace působí i ve spoustě odborných komentářů k Parmenidovi osobitě, neschází jí důvtip ani široká obeznámenost jak s primárními, tak sekundárními prameny. Pisatel postupuje dle vlastních slov historickou metodou a rekonstruuje Eleatovu filosofii jako kritickou odezvu na iónské fysiky. Těm má Parmenidés vytýkat představu časové posloupnosti světů, které spontánně a periodicky vznikají z nějakého počátku, ať se jím míní voda, vzduch, bezmezno či oheň, a do něj opět zanikají. Jsou to tedy vznik a zánik, na něž podle Kalandry míří osten Parmenidovy kritiky a na které je odpovědí jeho pojetí jsoucna, jež nevzniká ani nezaniká, nýbrž je stále stejné. To je ovšem od Kalandry šikovný tah, neboť mu umožňuje překlenout propast mezi první a druhou částí básně, mezi Pravdou a Míněními pouhých smrtelníků. Daří se mu to proto, že představa stále stejného celku nevylučuje možnost místního pohybu ani mnohosti jsoucna, resp. duality světla a noci a jejich míšení. Pisatelův problém tkví na druhé straně v tom, že ačkoli až otravně často vytýká moderním interpretům nedostatek historického smyslu, sám se nerozpakuje hovořit o Parmenidově systému, psychologii či noetice. Jeho práci s pojmy spravedlnosti (DIKÉ) či rozumu (NOOS) nepovažuji rozhodně za historicky důslednou, a nakonec ani věcně udržitelnou. Parmenidés prý jako první prolomil hranice bezprostředního smyslového vnímání, na němž jako na svém noetickém základu stály doposud nauky iónských fysiků, a rozšířil je o schopnost paměti. Protože ve své době nedokázal ještě rozlišovat mezi jednotlivými duševními mohutnostmi, slily se mu vnímání a paměť do jediného slovesa NOEIN. Zde pro mě ovšem přitažlivost Kalandrovy interpretace končí a jeho deklaratorně historická metoda (která mimochodem nechává zcela bez povšimnutí historické okolnosti Parmenidova urozeného původu a povolání zákonodárce, který měl s DIKÉ svou praktickou zkušenost!) se pro mě stává nespolehlivou.