Paříž patří drakům

Kdo zná Tonyho Sandovala, ví, že slova jako "podivné", "ujeté" nebo "ufff" lze v souvislosti s jeho tvorbou používat bez jakýchkoliv obav, ovšem nikdy nebudou stačit. No a Joann Sfar, s nímž na téhle parádě spolupracoval, na tom bude nejspíš zrovna tak. Paříž patří drakům je na první pohled vtipná hříčka, ve které se nikdo s nikým a s ničím nemaže. Ovšem na druhý, třetí a další pohled je to krásný příběh se srdcem jako zvon Emmanuel z Notre-Dame. Nádherně pohádkově vyprávěný, neméně nádherně nakreslený. A je v něm fakt spousta draků!

Je to sice jenom poloviční Sandoval, ale i tak je to skvělé. Pro někoho možná právě proto. Nechybí tomu Sandovalova poetika a tajemno, ale je to taky velmi vtipné. A samozřejmě je to bláznivé a ulítlé. Komiks používá hovorový jazyk, a zajímalo by mě, jestli je stejný styl jazyka použitý i v originále. Dobře se to čte a často je vtipná už samotná volba slov. Celým příběhem provází hlas vypravěče, který to vypráví, jako by to bylo čtení pro děti. Zvláště ve spojení se Sandovalovým stylem kresby to tak opravdu místy působí. Příběh ale často sklouzne k brutalitě, masakru a oplzlostem. Brutalitě a masakrům nakresleným a oplzlosti ve slovech. Všechno dohromady to funguje naprosto dokonale. Už dlouho jsem se u komiksu tak často nesmál. Anotace na obálce slibuje divoké popkulturní narážky, ale já mám evidentně málo načtené prokleté francouzské básníky a málo nastudované filmové klasiky. Bylo by pěkné, kdyby se na konce knih dával rejstřík s vysvětlivkami pro kulturní barbary.