Pán Gwyn

„Dělat opisovatele má co do činění s opisováním něčeho, ne? zeptala se. - Pravděpodobně. - Vida. Ale ne notářské akty nebo čísla, prosím vás. - Pokusím se tomu vyhnout. - Podívejte se, jestli najdete něco jako opisovat lidi. - Ano. - Jací jsou. - Ano. - Půjde vám to dobře.“ Věřím, že se právě tady, na DK, asi shodneme v tom, že příběhy, ale hlavně všechno to kolem nich, tedy jejích vyprávění, představují jednu z důležitých, možná až zásadních součástí lidského života. Pokud je to tvrzení, se kterým můžete souhlasit, tak možná i Vás Alessandro Baricco v příběhu Pana Gwyna zaujme. Baricco totiž dal příběhům v Panu Gwynovi nově zajímavý rozměr – „příběh už není jen součást lidského života, ale … v příběhu se odráží lidská bytost jako v zrcadle, člověk jako takový je příběhem. Příběhem, který touží být vyprávěn, aby mohl sám sebe pochopit“ . Pan Gwyn se tak pokusil „přivést lidi zpátky domů“ … právě, skrze psaní portrétů … A Alessandro Baricco se tak pokusil o trochu jinou, a pro mě zajímavou, perspektivu – na místo rozumu a logiky postavit intuici a cit, a vyprávěl tak příběh neobvyklým způsobem. Pro mě se stal celkem zajímavým objevem loňského roku, po třetí přečtené knize si ho řadím mezi spisovatele se zajímavým, originálním rukopisem, skoro bych si troufla říct, že má určité rysy, které umožňují jeho texty rozpoznat, jsou hodně poetické, občas se pohybují na hranici mezi realitou a fikcí, mezi bdělým stavem a snem, využívají více různých stylů – žánrů, jako by z nich byly poskládané, ta skladba má ale svůj vnitřní význam a důvod, tím mi připomíná mého oblíbeného Eca, taky si se čtenářem "hraje" – nechá ho bloudit textem a hledat v něm pravidla – a to mě baví :-). „Jasper Gwyn mě naučil, že nejsme postavy, ale příběhy …“ ... zajímavé, že?

Už dávno som nemala pri čítaní knihy zimomriavky. Taktiež som už dávno nečítala takú dobrú knihu od Baricca, odvážim sa tvrdiť, že sa okamžite stala mojou najobľúbenejšou z jeho tvorby. Ťažko povedať, či autor v postave spisovateľa Gwyna chcel zobraziť sám seba. Možno sám občas prežíva tvorivú krízu a má chuť, ako sa hovorí, so všetkým „praštiť.“ Každopádne keď máte niečo v krvi, neviete bez toho žiť a hľadáte inú možnú alternatívu. Nechcem naznačovať veľa z knihy, i keď v anotácii je toho prezradeného viac než dosť , no celá pôsobí veľmi intímne a určite k tomu prispieva i výborný slovenský preklad, ktorý v tomto prípade pôsobí ako balzam na dušu. Odporúčam všetkými desiatimi a nielen fanúšikom tohto výborného talianskeho autora...