Kdybychom v téhle knize změnili osobní jména a neidentifikovali zemi, kde se příběh odehrává, přemýšlel bych, zda je autorem Kafka nebo Orwell. Ale ne třeba hledat někoho jiného. Je to Kadare, který metaforicky popisuje albánskou realitu svých dnů. Příběh začíná poklidně, nástupem Mark-Alema do "Paláce snů", tajúplné instituce zabývající se hodnocením a analýzou snů všech obyvatel. Instituce, která je všudepřítomná a všemocná, s pevně danou strukturou, vymezenými kompetencemi. Postupem času, jak Mark-Alem nahlíží do chodu a moci instituce, narůstá také dramatičnost příběhu. Poznává dopad i na vlastní rodinu. Jak roste jeho poznání, roste i jeho sebevědomí, roste i jeho moc. Ale současně i vědomí závislosti na jiných a strach. Kadare jednoznačně ukazuje charakteristické rysy totalitních režimů - absolutní kontrola všech, podřízenost a strach, krutost vůči těm kteří odporují, Relativní dobro a laskavost pro ty, kteří se přizpůsobí - ale strach z toho, že dílem okamžiku může být jinak platí i pro ně.

Tabir Saraj, Palác snů ... tajemný úřad shromažďující, třídící, zkoumající a vykládající sny k případnému "ochrannému" využití státu. Nálada příběhu má do poetiky názvu značně daleko, onu snovost obstarává kafkovská atmosféra bezradneho bloudění nekonečnými chodbami, šeptané dohady o dalším mlhavém zákulisí za tímto zákulisím mocenského aparátu ... naprostá nelogičnost, nepochopitelnost a nepředvídatelnost toho, čeho se hlavní postava (sama o sobě zvláštní naprostou bezbarvostí a absencí individuálních charakterových vlastnosti kromě příslušnosti k starobylé rodině) stává stále pevnější součástí, aniž by získala jakýkoli skutečný přehled či vliv na mašinérii tohoto institutu kontroly nad nevědomím lidí. Tísnivá alegorie moci, která si nezadá ani s mnohem známějšími díly svého žánru.