Kronika v kameni

Očima naivního chlapce sledujeme město Gjirokastrë v letech asi 1939-1942. Hlavní postavou je přitom samotné město, utvářející jakýsi celek, organismus. Měšťané jsou s městem spjatí, nerozumí věcem mimo něj a dům je součástí rodiny i komunity. Tak jako domy utváří město, jednotliví obyvatelé Gjirokastrë tvoří komunitu. Kadare výborně pracuje s personifikací - život dává kapkám deště i letadlům, cisterna na vodu má hlas a sklep může být zabit. V tomto mystickém prostředí z kamene a lidství sledujeme procházející armády Řeků, Italů, partyzánů i Němců. Zažíváme bombardování, evakuaci a jsme svědky "rudého" (komunistického) a "bílého" (fašistického) teroru. Přestože děj knihy je nanejvýš pochmurný, nastávají vtipné situace, způsobené většinou dětskou naivitou nebo uzavřeností měšťanů. Rozhovory stařenek nás pobaví, úžas malého kluka nad letadly zas dodá prvky fantastična. Líbilo se mi, jak důležitá byla tenkrát pospolitost lidí, naopak jejich krutost vůči projevům předmanželské lásky nebo konzervativismus mě znechutily. Hezky napsané, ale časem by se tento styl asi omrzel. Na takovou novelu jako Kronika v kameni ideál - za nějakou dobu si od Kadareho ráda zase něco přečtu a zkusím vlastní rodné město spatřit taky tak fantasticky, jako malý Ismail. Krom toho je kniha skvělý způsob, jak se dozvědět víc o dějinách Albánie.

Moje druhé stretnutie s Kadarem. Prvé bolo Spiritus, tú knihu som kúpil za pár šupov v antikvariáte. Na túto druhú, Kroniku v kameni, som narazil vo verejnej knižnici, tak som po nej hneď aj siahol, aby som sa s týmto pánom spisovateľom oboznámil bližšie. Netuším, ktorá z kníh bola napísaná skôr, ale Kronika sa mi páčila viac, je napísaná čítavejším, možno o niečo jednoduchším spôsobom. Ide o spomienky malého Ismaila, predpokladám, na detstvo v rodnom meste počas Druhej svetovej vojny. Mesto striedavo obsadzovali armády Talianska, Grécka a Nemecka. Zaujímavé čítanie. A pomerne ojedinelá možnosť zoznámiť sa s albánskou literatúrou.