Pád světla

„Pád světla“ (dvojsmysl, který dokonale vystihuje podstatu) pokračuje přesně tam, kde „Stvoření temnoty“ skončilo. Občanská válka v Kurald Galain se mění v náboženský konflikt Tiste Andii a Liosan, Světla a Temnoty. Zbývající Odpírači, zoufalí a zlomení, se chápou zbraní a pod velením prokletého proroka se stávají nepřáteli úplně všech. Dar K´Rullovy krve se šíří světem, stále více lidí, dobrých i zlých, v sobě objevuje talent používat magii, která navíc jako hrnec medu láká i všelicos jiného, draky počínaje. K´Rull sám, znepokojený některými vedlejšími účinky svého daru, se snaží se svérázným novým společníkem udělat pořádek. Daleko na opačné straně kontinentu se v troskách jaghutského města Omtose Phellack sbírá obrovská armáda připravená vytáhnout proti samotné smrti. K tomu přibyly dvě nové linie: Trojice thelakaiských „podpantofláků“ stíhá uprchlou manželku, zatímco odsouzený zbabělec se stává důstojníkem nové Hustské legie – pokud se tedy její členové dřív nepozabíjí všichni navzájem. Hlavní problém „Pádu světla“ je, že Erikson to tentokrát opravdu přehnal. Problém není ani tak v tom, že by bylo filozofování příliš – není ho o moc víc, než třeba v „Dani pro ohaře.“ Potíž ale je, že ve snaze prozkoumat ústřední problém, kterým se kniha zabývá, tedy smysl civilizace a náboženských systémů, ze všech možných stran a úhlů, se časem úvahy začnou opakovat. Ano, řada postřehů je trefných, až to bolí a z hlavy je jen tak nevyženete. Poslední třetina knihy je mrazivě děsivou studií morálních šedých zón, i chyb v úsudku, a úvahy „kdo za to může“ vedou k jediné kruté odpovědi: MY VŠICHNI. Anomanderova odpověď na nabídku Caladana Chmura před rozhodující bitvou však v jediné větě shrnuje smysl knihy líp, než desítky stran úvah, a TO je problém. Erikson se neuhlídal, a v závěru jsem se navíc nedokázal zbavit dojmu, že i trápil. Zakončení bylo viditelně přepisováno víckrát, a přesto není optimální, kniha prakticky končí jen jedním zoufale pochopitelným či­nem. Přesto dávám znovu absolutní hodnocení, a to ze tří důvodů: Je opravdu požitek číst fantasy, která je naprosto nekorektní, od pitvání politické mizérie, až po otázky manželského života či sexuality. Trampoty tří nešťastných manželů, kteří vůbec netuší, co si počnou, až svou manželku chytí, nadržené dračice nebo kostějky vybírající si od chlapů za léčitelské služby honorář hned a bez ptaní, prostě nejde nemilovat. Za druhé, je stále fascinující sledovat, jak věci v Malazu zapadají na své místo. Jako bychom stáli na lodi, sledovali, jak se ze závoje mlhy vynořuje známé pobřeží, a přesto v něm stále dokázali najít něco nového. To je ukázka autorského mistrovství, jaká snad nemá obdoby. A za třetí: JAGHUTI! V „Pádu světla“ poprvé vystupují pohromadě úplně všichni, jaké známe z Malazu, plus několik nových, a je to místy naprostý „masakr.“ U scén z azatského domu nebo odhalení, v jaké že to armádě dosáhl Haut hodnosti kapitána, které si tak cenil, když Jaghuti nikdy žádné vojsko neměli, jsem byl pár minut totálně „mimo provoz.“ Každá kniha, která takhle dokáže fungovat, si prostě 100% zaslouží. „Pád světla“ je v jistém ohledu „esenciální Erikson“, v dobrém i špatném. Počítejte s tím, a nebudete zklamaní.

Pořád uznávám, že Eriksonův svět je originální, ale pomalu pro mě ztrácí své kouzlo v záplavě prázdného nekonečného filozofování, přemíry postav a nedostatku emocí. Všechno je takové sterilní a upjaté. Tajemná minulost Tisteů, o které jsme se dozvídali v Mazské knize padlých, je vlastně docela úmorně nudná záležitost. Navíc spouštěčem celé řady události jsou Azathanai, o kterých skoro nic nevíme a hlavně nechápu jejich motivace. Celý příběh stojí na hodně vratkých nohách. I mé oblíbené postavy z předchozích knih – Chmur, Anomander, Silchas v této knize jakoby přišly o svoje charisma.