P.S.

„P.S. Je ideální čas na psaní deníku. Jednak je léto … a jednak není nad to, mít všechno písemně, pro případ, že by vám pak (prostě kdykoliv později) … přišlo těžké uvěřit. P.P.S. … dejte si pozor … na horké noci, kdy vám padající hvězda vnukne pocit, že si něco máte přát, a ono se to pak bohužel i stane … Tak na to bacha.“ Knižně vydávané blogové zápisky osobních vzpomínek, niterních pocitů, vtipných postřehů ze života soukromého i pracovního, a samozřejmě taky ze společnosti, jsou na českém knižním trhu asi poměrně lukrativní záležitostí, a návštěva v kterémkoliv knihkupectví to jen potvrzuje, je jich opravdu spousta, určitě si mezi známými osobnostmi z různých sfér společenského života, které se rozhodly o ně podělit, vyberete. Tenhle druh literatury nijak zvlášť nevyhledávám, ale ani nezavrhuji, i já si občas v široké nabídce vyberu, osobu mě sympatickou, anebo mě prostě to, co dělá, čím se zabývá, nějakým způsobem zajímá. Aňa Gaislerová, jako herečka, mi sympatická je (za všechny Želary), ale o ní, jako o člověku – mámě, manželce, milence, přítelkyni, dceři, sestře (však víme, že žena má spoustu životních rolí) jsem nevěděla skoro nic, kromě toho, že má 2 sestry, a jedna z nich maluje – taky, její obrázky, které tuhle knížku provázejí, bylo to první, co mě na ní zaujalo – tahle knížka se opravdu povedla, sama o sobě je krásná! Tak teď třeba vím, že má i bratra, a že dělá „strašně moc chyb a některé pořád dokola“ … a stále doufá, „že jednou budu mít pocit, že to bylo k něčemu dobré“ … a protože je Aňa v celé knize, řekla bych poměrně optimisticky vtipná, a protože si dělá seznamy a taky se nebere příliš vážně (alespoň většinou), mě si tím (jsem taky takový „životní doufač“ – v pozitivním slova smyslu :-), získala. Povětšinou se taky snažím, věřit, „že všechno se děje správně“ … tudíž, „že se rozhoduji správně“ … a v důsledku doufám, „že žiju správě“ :-). Aně tenhle styl psaní sedl … posbírané letmo poletující myšlenky, řazené jedna za druhou … tak, jak přijdou, nesnaží se je nijak uspořádat, jen je občas proloží otázkou, nenechává je tedy jen tak, ale přemýšlí si o nich … odpovědi ovšem nehledá, prostě si je tím jen jakoby třídí sama v sobě … samovolným řazením nakonec dospěje k pointě, která neznamená řešení, ale je vtipná a vytvoří ze slov a vět, které se nakupily, ucelený minipříběh. A mě zas docela sedlo tohle lehké prázdninové čtení … o pokusech o plánování, o iluzích, o snech, o ženách a mužích a o lásce, o dětech a boji sama se sebou, a taky o dobré náladě, „která mi vydržela do chvíle, než se ozval hlad. Proč se lednička neplní sama?“ „PS: Prý je dobré dávat si lehko dosažitelné cíle. Mám tři. … Koupit si sukni a svetr přesně na jaro, barevný tenisky a zlatý hodinky. … P.P.S.: Radši vlastně taky barevný hodinky. Na jaro. Nebo léto.“

Manželka ji nesnáší, dcera, studentka filmové vědy, ji nesnáší, já ano. Připadá mi, že filmové role zvládá přesvědčivě. Zajímat se o magazín Elle by mě jen tak nenapadlo, tak teď z něj budu znát alespoň něco. Knihu mi čte sama Aňa a provádí mě svým umělecko-ženským světem. Ten svět je pro mne takový… no, očekávaný. Autorka čte a vypráví stejně jako když hraje, je to další její podařená role. Občas vtipný postřeh, občas mírné ušklíbnutí, něco ze života, z rodiny, mrknutí, převládající pozitivismus. Zajímavý zážitek, u mne si Aňa tímhle dílkem nepohoršila. 75 % (1571 hodnocení, dosavadní průměr 71 %).