Perlou Aischylovy Oresteiy jsou dialogy, v kterých se jeho postavy prou o pádné a krvavé svízele. Argumenty na obou stranách jsou vždy čtivé, zejména jak se rozmluvy vyvíjejí dále. Co nepřekvapivě odpuzuje dnešní čtenáře je Agamemnónova oběť své dcery bohům, žačež se nám Klytaimnéstřina vražda jeví jako zadostiučinění. Sice chápu, že Agamemnón nám je svým činem odporný, na druhou stranu však dílo toto odsuzovat právě pro to zdá se mi nespravedlivé a nepřiměřené. Cožpak máme po Aischylovi žádat básně, které s námi budou souznít co do morálky a mínění? Nesnese-li kdo jemu odporné pohledy na svět, tomu radím literatury z dávných dob nečíst. Nutno dodat, že Klytaimnéstra také není žádný andílek, je to cizoložnice, o to horší, že manžela svého podvádí, mezitím co on vede válku za vlast lije krev. Ještě k tomu cizoloží s uzurpátorem. Klytaimnéstra sice úpí pro smrt své Ífigeny, leč syna by nejradši viděla mrtvého a ztroskotaného bůhvíkde, taková matka není chvályhodna, zato tato kniha věru je.

Asi to bude znít barbarsky, a stejně to napíšu: „Oresteiu“ bych odložila po několika prvních stránkách, kdybych s ní náhodou nebyla na deset hodin zavřená v autobusu bez wi-fi. Nejspíš je nefér porovnávat Aischyla se Sofoklem a Eurípidem, protože ti, jak se říká, stáli na jeho ramenou. Ale jelikož jsem prvního básníka četla jako v pořadí posledního, jeho styl mě ničil. Nedostatek dramatičnosti a psychologizace v jeho díle obzvlášť vynikne, jestliže vedle sebe postavíme scénu shledání Élektry a Oresta u Aischyla a u Sofokla. Mladší básník vytváří napětí a zesiluje dopad události, když nejprve Élektře dává uvěřit, že je její bratr mrtvý. Také vztah obou sourozenců je v jeho podání nesrovnatelně živější a hlubší. Zato Aischylova Élektrá se dává o totožnosti cizince přesvědčit snadno, a navíc dost zvláštně (mj. podobností jeho stop se svými — wtf?). [Čímž netvrdím, že by trilogie neměla světlá místa. Za nejsilnější scénu pokládám tu, kde Kassandra na několikrát váhá se vstupem do domu, v němž sama sobě vyvěštila smrt.] Mimořádný prostor zde dostává chór. A já jsem u žádného jiného řeckého dramatu neměla takovou chuť ho zaškrtit — v AGAMEMNÓNOVI za jeho drzost, v OBĚTI NA HROBĚ za krvelačnost a ve všech částech trilogie za bezobsažnou rozvleklost, repetitivnost a metaforičnost. Ta se mi prostě nezdála být dobrou poesií, až na několik výjimek (krev „klímající“ na rukách, neboť zločin je už očištěn). V USMÍŘENÝCH LÍTICÍCH pak oceňuji děsivost eumenid, kterou mnohohlas chóru určitě ještě zesiloval, a pár nádherných veršů („Už se na mě vůně lidské krve usmívá.“). Celkově mi Aischylos působil největší utrpení ze všech tří „otců zakladatelů“ dramatu, a to nejen (byť hlavně) kvůli stylu. Trilogie je zbudovaná na předpokladu, že budeme litovat Agamemnóna s Orestem, kdežto že Aigisthovi a Klytaimnéstře budeme přát zkázu. Proč? Protože proto. To je logika řeckých dramat. Určité postavy mýtu jsou zkrátka tradovány jako dobré a jiné jako špatné, třebaže dělají totéž a z týchž důvodů: konají krevní mstu, čímž naplňují předurčený osud svých obětí. Takže Agamemnónova vražda Ífigenie (byť překažená) je ok a jejího pachatele všichni opěvují jako hrdinu trójské války, kdežto Klytaimnéstřina vražda Agamemnóna ne a královna se dočká jen přirovnání ke zmiji nebo Medúze. Divák nemá na výběr: prostě musí tenhle dvojí metr přijmout. A to ačkoli všechny pokusy o jeho racionalizaci, od starověkých po současné, vyznívají chabě. Ale pro mě Aigisthos s Klytaimnéstrou čistě záporní nejsou. Ostatně jednou z jejich motivací je vzájemná láska. Aischylův Orestés to výslovně odsuzuje (upřednostňuje povinnost k manželovi nad autentickým citem k milenci), nicméně obě postavy jsou tím bližší našim, moderním hodnotám, hlavně romantičnosti. Však také Sofie Schliemannová, když její manžel objevil údajný Klytaimnéstřin hrob v Mykénách, vyjádřila sounáležitost s nešťastnou královnou. — Inu, a pokud jste v nesprávném klubu, je dost obtížné „Oresteiu“ vychutnat.