Oresteia

Smrt krále Agamemnóna a pomsta jeho potomků patří k nejadaptovanějším látkám starověkého Řecka. Ať už se jí chopil Sofokles, Eurípidés nebo právě Aischylos, jehož Oresteia dvěma Élektrám předchází. Aischylos příběh pojal rovnou jako trilogii a do hry vtáhl také bohy, kteří celou situaci nějak komentují a řeší. Rozhodně to můžu zařadit ke zdařilejším dílům z antiky a musím říct, že se mi to líbilo více než Sofoklovo podání.

KLYTAIMÉSTRA: Kojila jsem tě - chci s tebou žít ve stáří! ORESTES: Bohové! Po tom, co jsi spáchala? KLYTAIMÉSTRA: Vždyť za to, chlapče, může osud. ORESTÉS: Tak tedy může i za tvoji smrt. Síla tohohle dramatu není v jeho dramatičnosti (nemá styl), jako spíš v zacyklenosti postav, které se vydávají vstříc svým činům, které jsou bohy chtěny, bohy vyžadovány a z postav se tak stávají, co mi v hlavě aktuálně nejvíc anglicky přesně vyjadřuje slovo "vessel", konání, skutky, činy, které jsou chtěny vyšší mocí, ale k rozhodnutí spějí postavy samotné, teprve při soudu se odvolávají na "...musel jsem, jinak by...". Každá část má svoji odpovídající a navazující fatální reakci a to ani nesklouzávám do divadelní teorie a historického kontextu, které tvoří celkem hutných padesát stránek po konci trilogie (+ úvod)... A právě proto jsem s přeskáčkami četl relativně "krátkou" knihu asi měsíc. Aischylos promyšleně hraje s tím, co má. Přirovnal bych to (pro mě) třeba k Tarantinovi, jen tomu chybí samozřejmě cool aspekt, chybí tomu to ostatní, je to jen text (takže je to jako číst si scénář), ale už z něj jde dost cítit takové to meta-hraní, v pátém století navíc vnímáno ještě určitě jinak, v rámci jiného kontextu pro a od jiné mentality lidí, než jaké jsou naše současné rámce... a možné představy. Jen je to celé návaznější. Přitom všem Aischylos zkoumá situace z mnoha etických, božských, lidských úhlů a co je komplikovanější, než tato bohy chtěná cyklující pomsta, která sužuje jeden rod? Možná to znáte, v závislosti na tom, jak moc vás bere starověk. Paris unese Helenu a odpluje s ní do Tróje. Helenin manžel Meneláos jde za bratrem - králem Agamemnónem a vytáhnou, aby Tróju dobyli. Agamemnón pro úspěch výpravy obětuje vlastní dceru Ífigeneiu, tím ale vyprovokuje svoji manželku Klytaiméstru, po úspěšné výpravě se pak vrací král domů, kde je svou ženou zavražděn a pomstěn, ačkoliv zde si nelze nepovšimnou, jak je zmíněno, že zatímco král je pasivní figurkou v rukou božského "tahu na šachovnici" Klytaiméstra má v pomstě perverzní potěchu a pak i lže synovi, kterého nekojila (viz hned první citace nahoře). Otce pak naopak pomstí jeho syn Orestés, který zavraždí Klytaiméstru. A jak jsem řekl, hra se mi nelíbila pro nějakou šílenou dramatičnost, jako spíš pro zacyklení v tom "paradoxu lidské a božské odpovědnosti" zcela utopené v nekonečných násilných aktech. "V srdcích, jež si pamatují kape krev - a nedá spát! I ten, který zmoudřet nechce, nakonec vážněji váží své skutky. Tak bohové s kormidlem v rukou vlídnost zjevují násilím." Ty možné interpretace a variace ke kterým taková hra vybízí člověka definitivně překvapí, po takové době je tu pořád něco živoucího, k čemu se můžete vracet a definitivně nejde o nudnou klasiku (jak je zmíněno na úplném konci), ale o něco, co by mi i mě zajímalo vidět jako jakoukoliv divadelní inscenaci už jen proto, že není snadné tohle adaptovat, stejně jako číst. A samozřejmě estetika násilí a násilí celkově je téma, které mě zkrátka fascinuje. Postava, co řekne jednu repliku a pak ve scéně mlčí: ORESTÉS: Pylade!? Mám se stydět zabít matku? PYLÁDES: A Loxiovy delfské věštby? A přísahy? Co s nimi bude, Oreste? Raději proti sobě poštvat celý svět, nežli si znepřátelit bohy. Teorie: "V řecké tragédii má slovo specifickou roli a často se v různé míře detailnosti popisuje něco, co divák nevidí buď vůbec, anebo je scénicky zobrazeno zatím jen neurčitě. Divákova imaginace je tak směřována k dotvoření ... obrazu." (...) "Aischylova Oresteia, která je mistrovskou kombinací propracované poezie a dramaturgie, by proto měla být vnímána jako specifická multisenzorická zkušenost." Určitě něco na vícero přečtení a k čemu se třeba vracet (nebo alespoň jednou vrátit, nejlépe to vidět jako hru), v rámci dramaturgie mi to připomíná to, co mě baví i u filmů a můžu sledovat v práci svých oblíbenců (Shane Black, Tarantino). Překvapení, protože jsem čekal víc splishy-splashy slashy na efekt (což by mi asi stačilo taky), ale dopřálo mi to nekompromisní a vlastně v mnoha ohledech chytrý a hluboký psaní. Definitivně ne pro každého. A možná i jen otázka načasování a mého aktuálního nastavení a faktu, že vydání od Triády má celkem promakaný doslov a je editorsky a obsahem propracovanější, než když člověka z kosmického vákua pleskne text po hubě a pak nic.