Oplakat to dobře

Knihu Oplakat to dobře od Russa Harrise jsem četla v období, kdy pro mě téma ztráty nebylo teoretické, ale velmi osobní. Nehledala jsem útěchu ve velkých slovech ani hlubokých filozofických úvahách – spíš jsem potřebovala něco, čeho se mohu konkrétně chytit. A právě to mi tato kniha nabídla. Nejde o souvislý příběh ani duchovní rozjímání o smyslu utrpení. Spíše jsem měla pocit, že přede mnou leží soubor nástrojů – jednoduchých, praktických, někdy až překvapivě obyčejných. Každá kapitola přináší určitou dovednost nebo cvičení, které se dá rovnou vyzkoušet. Některé pasáže jsem si musela přečíst víckrát, jiné jsem si podtrhla a vracela se k nim v těžších dnech. Velmi mi pomohla práce s takzvanými „kotvami“ – tedy s konkrétními body mimo mě samotnou, které mi pomáhaly ustát náhlé vlny emocí. Uvědomila jsem si, že nejde o to bolest potlačit nebo se rozptýlit, ale zůstat přítomná a zároveň se něčeho pevného držet. Stejně tak mi dávalo smysl pojetí emocí jako vln – přicházejí, sílí, někdy mě téměř převálcují, ale zase odezní. Když jsem si dovolila je jen pozorovat a „jet na nich“, aniž bych s nimi bojovala, měly menší moc mě zahltit. Kniha také otevřeně mluví o hněvu, vině nebo úzkosti – o pocitech, které často přicházejí spolu se smutkem a někdy nás zaskočí svou intenzitou. Oceňuji, že autorka nehodnotí, nepoučuje, ale nabízí otázky, které si člověk může položit sám sobě. Co vlastně můj hněv chrání? Čeho se bojím? Kým se chci stát po této zkušenosti? Silná pro mě byla myšlenka, že schopnost truchlit souvisí se schopností milovat. Že bolest není důkazem slabosti, ale naopak hloubky vztahu. A že ztráta může – jakkoli paradoxně – proměnit pohled na budoucnost. Kniha mě vedla k tomu, abych si znovu položila otázku, jak chci žít dál a jakou podobu má mít moje „budoucí já“. Pokud bych měla shrnout svůj dojem, řekla bych, že tato kniha je velmi praktická. Možná někomu může chybět širší filozofický nebo duchovní rámec, ale právě její jednoduchost a srozumitelnost považuji za sílu. Není to kniha, kterou člověk přečte a odloží. Spíš se k ní vrací podle potřeby – v různých fázích truchlení, v různých dnech. Mně osobně dala jazyk pro to, co jsem prožívala, a několik konkrétních dovedností, které mi pomáhají zvládat těžké chvíle. A to považuji za její největší přínos. Děkuji nakladatelství Portál za možnost seznámit se s touto knihou a poskytnutí výtisku k recenzi.

Tato kniha je vyrovnávání se se ztrátou, smutkem, truchlením, odchodem. Vlastně vším, co si můžeme představit pod pojmem ztráta. Kniha nám dává návod pomoci, jak se s tím vyrovnat a jak najít ukotvení. Kniha mi přišla jako na zavolanou. Neměla jsem a vlastně se to stále učím, jak si počít v takové etapě. Při kterékoliv ztrátě mám pocit, že mi rvou za živa z těla srdce, tak to bolí a nedokážu fakticky existovat. Velmi dlouho mi trvá, než se konečně alespoň trochu nadechnu. Pocity, emoce přichází ve vlnách a poráží mě, když to nejméně čekám. Zatím poslední odchod - ztráta byla pro mě nejemotivnější. Mám obavy, že když přestanu na toho člověka myslet, tak ho ztratím navždy. Knihu velmi vysoko oceňuji. Jsou v ní návody, jak se vyrovnat se ztrátou a jak s ní pracovat. Pomůže zodpovědět otázky "proč", jak se v dané ztrátě chovat a postavit a poté to zpracovat. A také to, že vše má své fáze. Citace: Ztráta je těžká, ale může také vytvořit prostor pro něco nového. (Alexandra Kennedy)