Myslím, že jsou tři skupiny lidí - ti, kteří mají operu rádi; ti, kteří ji rádi nemají; a pak konečně ti (myslím, že početně největší), kteří se doposud nerozhodli, jestli se k těm z prvního tábora přidají …protože, když mít rád, tak z celého srdce. K těm nerozhodným patřím i já. Začal to táta před více jak dvaceti lety, když do noci sedával v obýváku se sluchátky na uších a “sbíral“ z rádia písničky na jednu z těch malých magnetofonových kazet, kterých měl plný šuplík. Když ještě muziku nebral jen jako kulisu, ale skutečně ji poslouchal. Když uslyšel Bocelliho Con te partiro, a pak mi ji ráno u snídaně nadšeně pouštěl. (…) Pak byla cesta ke klasické hudbě, potažmo opeře, jen kousek od nás. Vzpomínám si taky, jak jsme spolu několikrát v týdnu chodívali do Máje, skoro pod střechu, a zvažovali tam koupi reproduktorů, které nám měly zaručit dokonalý zvuk. A jak jsme si pak do nich do omrzení pouštěli Amadeovo ta-da-dá, ta-da-dá, ta-da-dá-da. A spolehlivě se rozesmáli, jen co se dosmál on.… a vůbec jsme se netrápili tím, jak se ona skladba jmenuje. Stejně tak další. Buď se nám líbily, nebo ne. Jenže to se časem změnilo. Já najednou chtěla vědět, kdo to složil, kdo to zpívá, z čeho to je, a na to táta odpovědi neměl. Chtěla jsem vyrazit do divadla, vidět operu naživo, a přišly další otázky..., čímž se dostávám k tomu, proč píšu tenhle trochu nostalgický komentář. Protože jsem to byla tentokrát já, kdo přišel za ním, a nadšeně mu ukazoval, co sebral. Protože jsem v této knize spoustu odpovědí našla, a protože jsme oba s jejím názvem stále zajedno. Baví nás! ♥

Tak nějak jsem na téhle knize vyrostla a musím říct, že jsem se z ní dozvěděla vše, co potřebuji vědět. Hezky udělané a všem to doporučuji (hlavně dětem, stejně jako Balet nás baví a Divadlo nás baví).