Ona

Život se nedá přednášet ani naučit, všechno si musíme nejdřív odžít. A pod to se podepíšu! Obvykle bych po podobné knize asi jen tak nesáhl, ale v tomto případě jsem za to moc rád, byť popisované téma bylo emotivní a závažné. ONA a celý její příběh stojí za vyslechnutí. Čeští autoři prostě umí!

Jsou knihy, které nejsou hlasité. Nepotřebují šokovat ani ohromovat dějem. Přesto se vám dostanou pod kůži – tiše, nenápadně a o to silněji. Ona je přesně taková. Příběh matky a dcery, dvou žen, které spojuje krev, ale rozdělují rány minulosti. Každá z nich nese své vlastní ticho, bolest i otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi. Minulost tu není jen vzpomínkou – je živá, těžká a vyžaduje oběti. Autorka citlivě otevírá témata lásky, víry, odpuštění i toho, co všechno může (a nemusí) vztah mezi matkou a dcerou unést. Možná jsou mé pocity lehce ovlivněné tím, že autorku mám ráda i osobně, ale už je to moje třetí kniha od ní a znovu se mi potvrdilo jedno: její styl psaní má schopnost zanechat stopu. Přestože jsou její knihy spíše útlejší, pokaždé v sobě nesou něco, co ve mně zůstane ještě dlouho po dočtení. A tady to platilo dvojnásob. I když sama dceru nemám, prožila jsem příběh všemi smysly. Cítila jsem smutek, něhu, bezmoc i naději. Emoce byly opravdové, nevyumělkované, a právě v té křehkosti je síla celé knihy. Slova nejsou přehnaná, ale o to víc zasahují. Ona je kniha pro čtenářky, které mají rády příběhy ze života. Pro ty, které vědí, že některé rány se nikdy úplně nezahojí – ale mohou se naučit s nimi žít.