Havran a Slunce by si mohli užívat vzájemnou přitažlivost, seznamovat se a zamilovávat se. To by ovšem nesměli být učni čarodějek, které mezi sebou mají komplikované vztahy a ještě se jim do života plate Kouzelnické konsorcium. Vtipné momenty byly bonusem. Má první kniha, kde se u překladu vyskytuje tvar pro dívku i kluka zároveň. Zvláštní, dost to rušilo.

Už dlouho jsem se u knihy nebavila tak dobře. Nedokážu jednoznačně určit, která složka byla lepší. Rozhodně vede vykreslení postav. Každá je osobitá, má svou historii i hloubku, odlišitelnost a sympatické vlastnosti (s výjimkou záporácké padoušky čtvrté úrovně). Antonie je skvělým příkladem kladné hrdinky, která bojuje s lákadly své nezměrné moci, ale žebříček hodnot má nastavený zatraceně správně. Ovšem mojí srdcovkou zůstává Havran, geniální, vtipný, laskavý nerd, který má potíže s dodržováním pravidel. Pak jsem si vrcholně užívala romantickou linku, to opatrné sbližování, zároveň absenci nutného sebeobelhávání a protivných tanečků kolem vytouženého protějšku. Mezi hrdinky to patřičně jiskřilo, jejich dialogy patří k nejlepším v knize, přičemž mají silnou konkurenci v Antoniině břitkém jazyku. Děj. Na začátku je stanoven úhlavní problém, že Havran nikam nepatří. Nemá dost magie na to, aby se zařadil mezi čaroděje, zároveň jí ale má příliš na to, aby se mezi civilisty cítil opuštěný. První třetina líčí jeho usilovnou snahu zapadnout na místo, kam by rád patřil. Což se zvrtne. Následující potíže s Konsorciem rezonovaly s mým osobním strachem z obřích, nelidských korporací, které ovládají život obyvatelstva jenom svou obludnou velikostí. Musím říct, že na začátku soudního procesu jsem opravdu trnula obavami. A pak tu máme prostředí. Dle některých zdejších komentářů nedostatečně propracovaným. Cože? Co víc by dotyční chtěli? Svět Okouzlení byl domyšlený, originální a funkční. Nic mi neskřípalo a spousta věcí mě bavila a zajímala. V té souvislosti musím pochválit popisy, které mě vtáhly do prostředí a barvitě ukázaly jak místo, tak postavy. Přesto mám jednu výtku, pro mě naprosto netypickou. Celé se mi to přeukrutně líbilo, bohužel až na poslední kapitolu. Já, milovník happy endů, jsem se nakonec téměř utopila v cukrové vatě. Ano, pořád hlasuji pro šťastný konec, ale ten úplný závěr s Antoniiným nelogickým rozhodnutím a barvotiskovým chováním obou děsivých čarodějek, ne ten měl autor vynechat. LGBT+ tématika je má oblíbená, ovšem soudobá móda nebinárních entit mi už připadne vážně praštěná. Bohužel čeština na tento výstřelek není stavěná, tak mi to kapku lezlo na nervy. Jinak ovšem vřele doporučuji.