Ohromní optimisti

Párkrát se mi zaleskly oči. Kniha má tři linie: jednu smutnou, druhou smutnější a třetí obklopenou umíráním a beznadějí. Naštěstí se ta první týká umění a odlehčuje atmosféru ostatních dvou, Chicaga a Paříže. Stojí za přečtení.

Rok 1985. Chicago. Yale pracuje pro galerii a podaří se mu sehnat velice cennou sbírku. Ale radovat se nemůže, neboť se kolem něj šíří epidemie AIDS a jeho nejbližší přátelé umírají. Rok 2015. Paříž. Fiona vyráží hledat svou ztracenou dceru, která se před lety přidala k sektě. Kromě toho potkává dávného přítele a díky němu se konečně vyrovnává s tím, jak krize AIDS ovlivnila její život. Uf. Tohle byl krásný a silný příběh. Ale taky smutný a bolavý! Hned v první kapitole nás autorka hodí do vody. A plav. Máme tu pohřeb, spoustu jmen, spoustu lidí a čtenář si postupně třídí kdo je kdo, kdo s kým je nebo byl a co je vlastně tohle celé za partičku. Ale vážně stačí první kapitola a máte jasno a pak už si jen užíváte příběh. Příběh vskutku zajímavý. Obě jeho linky. Epidemie AIDS v osmdesátých letech v Americe. Sledujeme tu, jak probíhala, jak jí vnímali uprostřed gay komunity. A na druhé straně pak ti, kteří se na homosexualitu koukali skrz prsty a s opovržením. Příběh ze současnosti mě také hodně bavil. Téma sekty a vztahy mezi matkou a dcerou. Kromě toho současná témata, která hýbala světem na pozadí osobních příběhů. V knize mi bylo dobře, i když smutně. Yaleho i Fionu jsem si okamžitě zamilovala a našla jsem se v nich. Chápala jsem jejich pocity, byla jsem s nimi zraněná, chtěla jsem jim pomoci… Je to kniha o lásce, přátelství i zradě. Celý příběh na mě působil hodně reálně a opravdově. Komu se líbil Malý život, Ohromné optimisty nutně potřebuje. Oproti Malému životu je tato kniha lehčí a dostupnější. Myslím, že do knihy občas jen tak nakouknu, aby se mi po mých nových přátelích tolik nestýskalo…