Ohromní optimisti

Párkrát se mi zaleskly oči. Kniha má tři linie: jednu smutnou, druhou smutnější a třetí obklopenou umíráním a beznadějí. Naštěstí se ta první týká umění a odlehčuje atmosféru ostatních dvou, Chicaga a Paříže. Stojí za přečtení.

Výbornou knihu poznám tak, že mi po dočtení dojdou slova. A to se přesně stalo u Ohromných optimistů. U knihy, která mě emočně rozebrala na tisíc kousků. V příběhu sledujeme dvě dějové linky. První nás zavádí do osmdesátých let v Chicagu a krize AIDS, druhá o třicet let později do Paříže, do chaosu současného světa. Síla románu pro mě netkví právě jen v tom, jak Rebecca Makkai přibližuje tragédii epidemie, ale také v tom, jak se zamýšlí nad otázkou přátelství. Jak člověk pracuje s vinou a odpuštěním. Co pro nás znamená komunita lidí - to, že někam patříme a jak snadné je zažít pocit samoty. Jak se zamýšlet nad rozdílem mezi naivitou a optimismem. Jak křehká je důvěra a jak devastující je pocit zrady. Jaká hranice je mezi láskou a přitažlivostí. Jak se lidé vyrovnávají se ztrátou. To, že autorka ukazuje, jak obrovskou roli v našem životě může hrát umění… Na téměř pětisetstránkové ploše vám k srdci nechá přirůst hlavní postavy, nechává příběh plynout důvěryhodně a nesnaží se o nepředvídatelné plot twisty, protože sami tušíte, jak kniha dopadne. I přesto se mi písmenka na posledních dvaceti stranách začala rozmazávat… Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. „Tohle je rozdíl mezi optimismem a naivitou,” prohlásila Cecily. „Nikdo v téhle místnosti není naivní. Naivní lidi za sebou ještě nemají žádnou opravdovou zkoušku, takže mají pocit, že jim se to přece nemůže stát. My optimisti jsme si už nějakou zkouškou prošli a každý den znovu vstaneme, protože věříme, že dokážeme nějak zařídit, aby se to neopakovalo. Anebo se o tom nějakým podvodem přesvědčíme.”