Ohlížení

Když jsem začala číst knihu Ohlížení od Juana Gabriela Vásqueze měla jsem obavy, že se bude jednat o náročnější četbu, na kterou se budu v mém čtecím koutku (chápejte - ve vlaku na cestě do a z práce) těžko soustředit. Musela jsem si zpočátku zvyknout na změny časových období a děj se rozbíhal pomalu, ale pak se něco změnilo. Těšila jsem se na ty chvíle ve vlaku strávené se Sergiem - hlavní postavou knihy. Čekat, co se stane a poznávat prostřednictvím knihy historii. Román je inspirován životem kolumbijského režiséra Sergia Cabrery a jeho otce Fausta. Kniha začíná ve chvíli, kdy Sergio zvažuje svůj vztah se synem a svou rozpadající se rodinou. Namísto toho, aby odletěl na pohřeb otce, vzpomíná na dramatické události svého dětství a mládí – na čínskou kulturní revoluci, kde jako mladý komunista studoval se svou sestrou Marianellou, nebo na roky strávené v kolumbijské revoluční gerile. Kniha je plná silných emocí, historických událostí a nepředvídatelných zvratů, což dává románu výjimečnou hloubku. Ohlížení je mnohem víc než jen příběh jedné rodiny. Sleduje, jak politický fanatismus a revoluční ideály mohou utvářet a ničit osudy. Tato kniha byla pro mě výzvou i obohacením. Je to dílo, které vás donutí přemýšlet o složitosti lidských osudů a otevře nové obzory.

Kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez (*1973) patří k nejvýznamnějším a nejoceňovanějším latinskoamerickým autorům současnosti, jeho díla byla přeložena do 28 jazyků. U nás vyšly v Pasece v překladech Anežky Charvátové romány Hluk padajících věcí (2011) a Reputace (2013), které se mi oba dost líbily, a tak jsem byl zvědav i na další, Ohlížení (2020), který se k nám dostal díky stejnému "tandemu". Autor za něj získal Cenu Maria Vargase Llosy, který o Ohlížení prohlásil (a je to na zadní straně obálky), že je to "jeden z nejlepších románů, které kdy byly v našem jazyce napsány", což po přečtení beru s velikou rezervou. Je to román velmi dobrý, ale taky mi na něm spousta věcí vadila, což ovšem nesouvisí s kvalitou textu, ale s tématem, které mi tak úplně nesedlo. Vásquez se několik let scházel s kolumbijským režisérem Sergiem Cabrerou a z rozhovorů s ním pak napsal román, který je příběhem Sergiova dětství a mládí a také příběhem jeho otce Fausta. Román začíná tím, že Sergio se v roce 2016 dozví o otcově smrti, právě když má být v Barceloně přítomen retrospektivě svých filmů a má se tam setkat se svým dospívajícím synem Raúlem. Navíc jeho manželství se Silvií, s níž má malou dceru, je v krizi. Na otcův pohřeb do Kolumbie Sergio neletí a místo toho vzpomíná na události, které poznamenaly život jemu i jeho otci. A nebyly to události kdovíjaké, ale takové, které otřásaly celým světem: španělská občanská válka a exil v Americe, čínská kulturní revoluce a ozbrojená revoluční hnutí v Kolumbii 60. let. Fausto, který je herec a později hrál v několika synových filmech, se stane komunistou a odjede s rodinou do Číny, kde pak nechá Sergia a jeho sestru Marianellu dál studovat, zatímco sám se s manželkou vrátí do Kolumbie. V Číně vypukne Velká kulturní revoluce. Následně se mladý komunista Sergio i jeho sestra stanou příslušníky revoluční gerily v Kolumbii. Sergiova cesta k vysněnému povolání režiséra je dlouhá a velmi dobrodružná a vše, co jeho rodina prožije, je všechny poznamená. Román je nabitý dějem a zejména kapitoly z Číny a pak z rozvrácené Kolumbie jsou strhující. Osobně jsem se ale těžko smiřoval s jednáním postav, zejména Fausta, se vším tím krajně levicovým hnutím a komunismem, z něhož musel Sergio vystřízlivět. Z představy, že otec dokáže nechat dospívající děti v komunistické Číně, se mi dělalo při čtení až fyzicky špatně. Což je ale možná dokladem jisté síly tohoto románu.