Odkud to přichází?

Je podivuhodné, jak dokáže pan Mikeš ve svém věku psát poezii! Opravdu. Odkud to přichází? Tam, kde my nacházíme jen všednodennost, servíruje nám své klenoty. Ty staré příběhy se dobře čtou. „Ale nic pro odiv, nic pro diváky nekonečných seriálů“, jak sám říká. Ale není to jen tak, přiznává: „s vyhlídkou na smrt všecky tyto řádky se třesou jako úponky révy“. „SNic jiného v mém věku nelze očekávat,“ dodává skromně. Kdepak! Jeho verše jsou nabity otázkami sahajícími až k smyslu života. A pak musím zmínit i verše politické (Hergot, vám to ale sekne, prezidente), v kterých píše, co si myslí o naší hlavě státu. Ještě že ten Zeman je spíš na ty seriály… „Přitom nic není naše i když to obalené tělem to tvrdí, na chvíli svět nám byl propůjčen“… „Vidím už život z druhé strany, a čím dál víc mě zajímá vidět se, kde už nejsem...“ Takových básníků je málo… připomíná mi vzdáleně Seiferta i Koláře. Děkuji, dobrý pozdní sběr!

Za protektorátu visely v řeznictví nápisy Děkujeme vám, že nemluvíte o politice. Nemluvili jsme o ní, nebylo o čem, hovořily o ní atrapy salámů v prázdném krámě. Uf, podobná setkání mám rád, i když mě často na nějakou dobu zaseknou. Já jsem vlastně vůbec nevěděl, do čeho jdu. Líbila se mi obálka, zpracování knihy, čekal jsem klasické básně. Tohle je v podstatě básnická (nerýmovaná) reflexe uplynulého století, od konce první republiky, přes okupaci, druhou světovou válku, poválečné nadechnutí, únor 48, padesátá léta, 68, normalizace, polistopadová euforie, Havel, Zeman, Bureš v subjektivních vzpomínkách. Historické detaily se mísí s osobními vzpomínkami, postřehy a poznámkami. Autorovi v době psaní bylo přes devadesát a ten odstup, poznání, (ne)smíření a smrt již na dohled číší z každého slova (a o to jsou ta slova krásnější). Občas je to tak brutálně, syrově a nemilosrdně silné, že jsem musel přestat číst, dát si čas rozdýchat, co jsem si právě přečetl, nechat to pořádně do/vyznít, usadit se, rozchodit to. Po What Good Girls Do od Jonathana Butchera je tohle letos druhá kniha, která mě fakt zasáhla. () Na mrtvé si člověk zvykne, oči měli zavřené, byli vyhublí na kost, už ani jako lidi nevypadali. Smrti jsme se dotýkali dřív než dívčích těl, asi proto jsme potom žasli na jejich zázrakem.