Ocelová křídla motýla

Na začátku jsou jednotlivé postavy rozepsané v každé kapitole jedna postava. Postupně se tak seznamujeme s Kryštofem, Evou, Janou, Veronikou, Marcelem, Janem, Šimonem a dalšími. Líbí se mi jak je svět malý, jak se postupně postavy začínají prolínat. Jeden zná toho, ten zase znal onoho. Ne každý vztah se vydaří. Každý jsme úplně jiný, každý máme jinou představu o životě, o vztazích v rodině, v partnerství. V knize se střídá období z minulosti od roku 1972 do 1987 a současnost. Eva je jiná. Dřív ale lékaři nevědí, co by to mohlo být. V zahradě je 111 trpaslíků, Evě je 5 let, ale má je všechny spočítané. Je svým způsobem geniální, ale nezvládá jiné běžné životní situace. Rodiče jí věnují svůj čas, ale umírají brzy a péči přebírá její bratr Jan. Až později se dozvídá, že její nemoc je nejspíš autistického spektra. Manželství s Janou se mu nevydaří A jako pavouk spřádá své nitky pavučiny, spřádá i život své nitky života a propojuje různé lidi a různé etapy v životě. Poznávají se tak po letech i lidé, kteří si mysleli, že už o sobě nikdy neuslyší. V knize se mi nejvíc líbili rozdílné vztahy, ať už LGBT, ale i hetero či asexuální vztah. A jako Eva má svůj svět a v něm látkové panenky a trpaslíky, Kaira (Verča) má své draky, Jan má své francouzské knihy, Marcel své piáno a Kryštof divadelní hru a až po odhalení "ocelových křídel" se pozná práva osobnost každého jedince.

Často se mezi čtenáři vedou debaty o tom, nakolik důležitý je pro ně autor. Jak moc vlastně záleží na jeho charakteru a povaze. Myslím, že Ocelová křídla motýla jsou tím nejlepším důkazem toho, jak velmi dokáže osobnost autorky proniknout mezi řádky. Péťa patří mezi jednu z nejlaskavějších osob, které jsem měla tu čest poznat. Stačí si prohlédnout její profil nebo stránky a na první pohled na vás dýchne atmosféra klidu a pohody. Úžasné je, že přesně taková je i naživo. A takový je i její příběh. Ačkoliv se v něm setkáváme s mnoha svízelnými situacemi, problémy a smutnými záležitostmi, ve výsledku vás neuvěřitelně zahřeje na srdci. Také se mi ohromně líbí, že do příběhu zakomponovala například pletení, kterému se ráda věnuje, nebo právě oblíbeného Exupéryho. Díky úryvkům jeho textů, které doplňují jednotlivé kapitoly, jsem dostala chuť přečíst si i další jeho díla. Jednotlivé kapitoly jsou psány vždy z pohledu některé z postav. Kromě Kairy, Kryštofa a Jana se zde setkáme i s Evou nebo Šimonem a jejich úhly pohledu. Je to velmi zajímavé, mít na jednu událost více různých náhledů. Krásně díky tomu vidíme, že si lidé často věci vykládají po svém a vše by bylo jednodušší, kdyby se o svých pocitech naučili více mluvit. Neuvěřitelně mě bavilo postupně zjišťovat, co jednotlivé postavy spojuje. Zkraje působí jako naprosto cizí lidé. S každou další stránkou ale odhalujeme tajná zákoutí jejich životů, o kterých mnoho lidí neví. Objevuje se zde také několik zvláštních jevů, například již zmiňovaný Pavouk či Tři kovbojky, které vždy zachrání situaci. Místy působí až nadpřirozeně, fungují však jako krásné doplňky příběhu, které poodhalují o kousek víc z lidské psychiky. Nejvíc mi k srdci přirostla asi Kaira. Líbilo se mi, že ona sama byla důkazem toho, že láska není založená pouze na fyzických potřebách a jejich uspokojení, ale funguje především na emocionální rovině. Zároveň mě jakýmsi zvláštním způsobem fascinovala postava Evy, která se bohužel narodila ve špatné době. V současnosti by jí byl autismus diagnostikován mnohem dříve a mohla by díky tomu možná prožít lepší život. Ačkoliv, když to vezmu kolem a kolem, ona se vlastně nejspíš cítila šťastná taková, jaká byla. Celkově mi velmi sedly všechny aspekty příběhu, ať už šlo o divadelní scénu, překladatelství, novinařinu, draky nebo třeba kavárny a klavír. Určitě bych se k příběhu někdy ráda vrátila, protože už teď mi tahle atmosféra chybí. Knížku mohu doporučit všem čtenářům, kteří touží po příběhu, ve kterém má každý své místo a kteří mají oblibu v milých knížkách vyprávějících o spletitých cestách života.

Čekal jsem, že to nebudou další čarodějky, ale doufal jsem v něco podobného jako Síť snů. Po přečtení mám takové rozporuplné pocity a nevím, co si myslet. Jako kniha se četla super, styl psaní výborný, proto si každou další knihu od Petry Kubaškové s radostí přečtu. Ale tentokrát to musím nějak vstřebat a mrknout i na názor ostatních.