Na začátku jsou jednotlivé postavy rozepsané v každé kapitole jedna postava. Postupně se tak seznamujeme s Kryštofem, Evou, Janou, Veronikou, Marcelem, Janem, Šimonem a dalšími. Líbí se mi jak je svět malý, jak se postupně postavy začínají prolínat. Jeden zná toho, ten zase znal onoho. Ne každý vztah se vydaří. Každý jsme úplně jiný, každý máme jinou představu o životě, o vztazích v rodině, v partnerství. V knize se střídá období z minulosti od roku 1972 do 1987 a současnost. Eva je jiná. Dřív ale lékaři nevědí, co by to mohlo být. V zahradě je 111 trpaslíků, Evě je 5 let, ale má je všechny spočítané. Je svým způsobem geniální, ale nezvládá jiné běžné životní situace. Rodiče jí věnují svůj čas, ale umírají brzy a péči přebírá její bratr Jan. Až později se dozvídá, že její nemoc je nejspíš autistického spektra. Manželství s Janou se mu nevydaří A jako pavouk spřádá své nitky pavučiny, spřádá i život své nitky života a propojuje různé lidi a různé etapy v životě. Poznávají se tak po letech i lidé, kteří si mysleli, že už o sobě nikdy neuslyší. V knize se mi nejvíc líbili rozdílné vztahy, ať už LGBT, ale i hetero či asexuální vztah. A jako Eva má svůj svět a v něm látkové panenky a trpaslíky, Kaira (Verča) má své draky, Jan má své francouzské knihy, Marcel své piáno a Kryštof divadelní hru a až po odhalení "ocelových křídel" se pozná práva osobnost každého jedince.

V téhle knize se spojilo tak moc věcí, které miluju, nebo ke mě promlouvají, až je to neuvěřitelné. Moje milované Ustí, queer témata, Malý princ a celkově osobnost Exupéryho. Tady je pár vět, které jsem si napsal v průběhu čtení: Pamatuju si tu zahradu plnou trpaslíků, když jsme s babičkou chodili do plavecké haly. Pamatuju si spoustu z pocitů o, kterých autorka v knížce píše, i když jsem všechny neprožil já sám. A rozhodně si budu pamatovat pocity z téhle knížky, které jsou jako pocity ze samotného života, nostalgické, trochu tísnivé, hluboké, radostné, náhodné, silné i povrchní. Pocity ze sebe sama, z vlastní bezůtešnosti, z vlastnich i cizích chyb, z očekávání, zklamání, objevování, strachů, z popraskané duše, obyčejných hnědých křídel schovaných pod zářivě barevnými, nebo opačně. Možná to vypadá jako logistický nebo rozpočtový problém, ale možná máme vsichni na pódiu letadlo, které se s námi na konci potopí, po celou dobu představení. A ty největší bitvy, si vybojováváme sami v sobě. Kdy si dovolíme být sami sebou? Vyplníme život strachem a budováním ocelového brnění, nebo dokážeme nechat zářit svoje křídla, i za cenu, že nás může chytit pavouk. Tohle všechno mě napadá v průběhu čtení. Po dočtení zůstává divně melancholický pocit. A snad poprvé jsem se u queer knihy nezamiloval do postavy, ale do neviditelných nitek autorčiny pavučiny příbehů. Nádherným jazykem jsou zde sepsány, osudy lidí, jejich vnitřní boj, historie malých i velkých dramat. A jako nitky pavučiny se pomalu sbíhají do středového kruhu, kde je každý sám, ale přesto propojený s ostatními. Miluju to, neskutečně moc. A ty pocity ve mně na dlouho zůstanou. A méně vzletně... v knize najdeme příběhy rodinné lásky, neuvěřitelně nádherný popis autistické duše, a její vliv na duše ostatní, delikátní lásku na sklonku života, gay vztah a překonávání vlastních ocelových brnění, asexualitu a pocity samoty v přeplněném světě, a milion dalších věcí, které vám tu ani nepopíšu. Knihu si musíte přečíst a všechny ty pocity zažít sami.