Na začátku jsou jednotlivé postavy rozepsané v každé kapitole jedna postava. Postupně se tak seznamujeme s Kryštofem, Evou, Janou, Veronikou, Marcelem, Janem, Šimonem a dalšími. Líbí se mi jak je svět malý, jak se postupně postavy začínají prolínat. Jeden zná toho, ten zase znal onoho. Ne každý vztah se vydaří. Každý jsme úplně jiný, každý máme jinou představu o životě, o vztazích v rodině, v partnerství. V knize se střídá období z minulosti od roku 1972 do 1987 a současnost. Eva je jiná. Dřív ale lékaři nevědí, co by to mohlo být. V zahradě je 111 trpaslíků, Evě je 5 let, ale má je všechny spočítané. Je svým způsobem geniální, ale nezvládá jiné běžné životní situace. Rodiče jí věnují svůj čas, ale umírají brzy a péči přebírá její bratr Jan. Až později se dozvídá, že její nemoc je nejspíš autistického spektra. Manželství s Janou se mu nevydaří A jako pavouk spřádá své nitky pavučiny, spřádá i život své nitky života a propojuje různé lidi a různé etapy v životě. Poznávají se tak po letech i lidé, kteří si mysleli, že už o sobě nikdy neuslyší. V knize se mi nejvíc líbili rozdílné vztahy, ať už LGBT, ale i hetero či asexuální vztah. A jako Eva má svůj svět a v něm látkové panenky a trpaslíky, Kaira (Verča) má své draky, Jan má své francouzské knihy, Marcel své piáno a Kryštof divadelní hru a až po odhalení "ocelových křídel" se pozná práva osobnost každého jedince.

Čekal jsem, že to nebudou další čarodějky, ale doufal jsem v něco podobného jako Síť snů. Po přečtení mám takové rozporuplné pocity a nevím, co si myslet. Jako kniha se četla super, styl psaní výborný, proto si každou další knihu od Petry Kubaškové s radostí přečtu. Ale tentokrát to musím nějak vstřebat a mrknout i na názor ostatních.