Ocelová křídla motýla

Na začátku jsou jednotlivé postavy rozepsané v každé kapitole jedna postava. Postupně se tak seznamujeme s Kryštofem, Evou, Janou, Veronikou, Marcelem, Janem, Šimonem a dalšími. Líbí se mi jak je svět malý, jak se postupně postavy začínají prolínat. Jeden zná toho, ten zase znal onoho. Ne každý vztah se vydaří. Každý jsme úplně jiný, každý máme jinou představu o životě, o vztazích v rodině, v partnerství. V knize se střídá období z minulosti od roku 1972 do 1987 a současnost. Eva je jiná. Dřív ale lékaři nevědí, co by to mohlo být. V zahradě je 111 trpaslíků, Evě je 5 let, ale má je všechny spočítané. Je svým způsobem geniální, ale nezvládá jiné běžné životní situace. Rodiče jí věnují svůj čas, ale umírají brzy a péči přebírá její bratr Jan. Až později se dozvídá, že její nemoc je nejspíš autistického spektra. Manželství s Janou se mu nevydaří A jako pavouk spřádá své nitky pavučiny, spřádá i život své nitky života a propojuje různé lidi a různé etapy v životě. Poznávají se tak po letech i lidé, kteří si mysleli, že už o sobě nikdy neuslyší. V knize se mi nejvíc líbili rozdílné vztahy, ať už LGBT, ale i hetero či asexuální vztah. A jako Eva má svůj svět a v něm látkové panenky a trpaslíky, Kaira (Verča) má své draky, Jan má své francouzské knihy, Marcel své piáno a Kryštof divadelní hru a až po odhalení "ocelových křídel" se pozná práva osobnost každého jedince.

Od knížky jsem příliš nečekal a dostal jsem příběh, který byl sestaven z různých osudů, které se setkávají, míjejí, protínají. Mně se to líbilo. Trochu jsem měl problém s tím fantasy prvkem, ale nebylo to tolik rušivé. Příběhy a pocity jednotlivých aktérů byly popsány dobře a dovedl jsem se do toho vžít...