Ó Jeruzaléme!

Dne 29. listopadu 1947 vydává OSN rezoluci o rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část. Už od počátku je jasné, že se jedná o časovanou bombu a tato dvě náboženská etnika rozdělují protichůdné zájmy. Počáteční nadšení Židovských Sabrů a nových přistěhovalců je pozvolna střídáno vzrůstajícími násilnými konflikty, jenž jsou oboustranně čím dál násilnější a krutější. Dne 14. května 1948 vyhlásil v Tel Avivu David Ben Gurion stát Izrael a do pohybu se dala válečná mašinérie. Izrael hned ve svém počátku musel čelit invazi sousedních arabských států a bojovat o své další přežití. Byl to počátek izraelsko-arabského konfliktu, jenž byl nakrátko přerušen příměřím v roce 1949, což však vedlo k rozdělení Jeruzaléma. Fakticky však izraelsko-arabský konflikt nikdy neskončil a trvá tak v té či oné podobě do dnešních dní... "Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene..." Souhlasím s ostatními komentujícími, že knížka Larryho Collinse a Dominique Lapierra je jedna z nejlepších knih faktů na téma arabsko-izraelského konfliktu. Knihu jsem teď četl podruhé, poprvé však už v době, kdy jsem sám byl v Izraeli na dovolené a tak jsem některé místa, zejména z bitvy o Jeruzalém, mohl vidět na vlastní oči a dobře si je zapamatovat. Působivá je například Sionská brána, dosud provrtána kulkami, na věčnou památku všech bojujících... Kniha je sice literaturou faktů, ale autoři si dali pečlivou práci a posbírali vzpomínky nejrozličnějších účastníků a sestavili tak komplet, který sice není beletrií, ale je napsán tak lehce a napínavě, že se jako beletrie vlastně čte. Na podobné téma z literatury faktů mohu doporučit Izrael od Gilberta, či Puška a olivová ratolest od Hirsta s tím, že mi Ó Jeruzaléme přišla jednoznačně nejčtivější. Pokud se tedy zajímáte o historii nebo válečnou literaturu, tuhle knihu mohu jen a jen doporučit. Nudit se rozhodně nebudete!

„Potom svým posluchačům sdělila, že útočníci budou mít dělostřelectvo a obrněná vozidla. „Proti takovým zbraním,“ prohlásila, „nebude naše odvaha dříve či později k ničemu, protože tady už nebudeme …“ Přijela požádat americké Židy o dvacet pět až třicet miliónů dolarů na nákup těžkých zbraní, které by umožnili postavit se arabskému dělostřelectvu. „Přátelé,“ uzavřela, „my nemáme času nazbyt. Říkám-li, že potřebujeme tuto částku rychle, nemám na mysli příští měsíc. Potřebujeme ji teď hned! Není na vás, abyste rozhodovali o tom, zda máme, či nemáme pokračovat v boji. My budeme bojovat. Židovská komunita v Palestině nikdy nevyvěsí bílou vlajku před jeruzalémským velkým muftím. Vy však rozhodnete o tom, kdo zvítězí: my, nebo muftí!“ Skutečně legendární příběh, pokud bych si měl vypůjčit upoutávku z obálky. Navzdory pověstné nepřízni osudu, navzdory nenávisti Evropy a v podstatě celého světa, navzdory úřední zlovůli tehdejších správců – Velké Británie, dokázali Židé téměř nemožné. A svět jim to do dnešní doby neodpustil. Na příběh samozřejmě nelze nahlížet černobíle, neboť černobílý není. Čtenář se v něm setká s vraždícími a zvěrstva páchajícími Araby, stejně tak s Židy. Přesto se neubrání pocitu nespravedlnosti, pocitu rozhořčení nad chováním tehdejších západních elit vůči Židům, paradoxně ve stínu hrůz druhé světové války. Příběh je epický, ale zároveň podivně smutný, neodvratitelnost války je všudypřítomná. Autoři mají dar dramatizace událostí, seznamují čtenáře s osudy několika desítek postav, protagonistů, hrdinů. Příběh popisují z obou stran konfliktu. Čtenář má možnost sledovat Židy, bojující s byrokracií evropských mocností, obtížím při nákupu zbraní a vybavení, nemožností se legálně bránit arabským útokům pod patronátem britské správy Palestiny. Vše na pozadí politických událostí, ponižujícího plánu OSN. Sleduje osudy Arabů, jejich generálů i náboženských fanatiků, národních vůdců, sleduje smutek obyčejných Palestinců, odevzdanost osudu, defétismus vyvolaný ztrátou země, na kterou si po tisíciletí taktéž činili nárok. Příběh opravdu není černobílý. Nicméně je důležitý pro pochopení jedné z nejzásadnějších událostí, které ovlivnili a nadále ovlivňují běh dvacátého století. Rozhodně doporučuji. „Schůze pak začala projednávat podrobnosti vyhlášení státu. Někdo navrhl, aby byly ve vyhlášení nezávislosti uvedeny i hranice nového státu ve shodě s tím, jak to stanovil plán OSN. Tento návrh Ben Gurion odmítl. Američané, prohlásil, také neuváděli ve své Deklaraci nezávislosti hranice státu. Připomněl, že navzdory vážným výhradám, zejména pokud jde o Jeruzalém, rozhodli se Židé rezoluci o rozdělení přijmout, Arabové nikoliv a jejich postoj je zbavil jakéhokoliv práva najednou se rezoluce dovolávat. Hranice budou takové, jaké vzejdou z nastávajícího konfliktu.“