Velmi depresivní, ale zvláštní zpracování. Poukazuje na násilí, které se dopouští muži na ženách. "ženy všechno přestojí, protože nemáme žádnou jinou možnost." "jez. naplň se energií, slunečním svitem. dopřej svému tělu laskavost a levanduli."

Téhle ženě/dívce musel někdo strašně moc ublížit... To je mé poznání o Amandě Lovelace po přečtení této sbírky "poezie". Neztotožnila jsem se s jediným "veršem", s jediným pohledem, s jedinou emocí. Tento druh feminismu je mi nejen cizí - já mu totiž vůbec nerozumím. Neustále proti něčemu bojovat, jít proti přirozenosti a odklánět se od lásky a ženství... Snad se brzy objeví autorka moderního básnictví, která bude opěvovat lásku k muži, psát o jeho kráse a hlubokém citu, který je tu odpradávna. Možná jsem nic nepochopila. Ale tohle jsou básně traumatizované osoby, které bych přála vyléčení. Pokud se vrátí s knihou, která půjde jiným myšlenkovým proudem, ráda si ji přečtu.