O bláznech jen dobré

Tak tomu nelze nedat 5 hvězd. Nenápadná knížka, v níž je silný životní pocit, zápas se sebou samým, s bilancí vlastního života, možnostmi, kterými se mohl ubírat, neubíral, ale ubíral. Otázka činu, kterým by člověk vystoupil z rutiny a zároveň překročil sám sebe. Otázka hodnoty takového činu, zvlášť, když se k tomu odhodlá ke konci života. Ženy, vinice, láska, vztah k otci a matce, k synovi, k "nezasloužené" práci. Až na jednu výtku, kterou bych panu Trefulkovi odpustil (a nechci tady spoilerovat, ale myslím, že ta vztahová epizoda před koncem ve strážním jeskynním domku byla skutečně nadbytečná a ubrala na síle), konstatuji, že je to radost. Krásný jazyk, v určitých místech vybroušený a velmi vycizelovaný nespisovný jazyk (to dá dobrému spisovateli práci psát špatně, jako jeho postava - jako dobrý muzikant strašně obtížně hraje falešně), hlavní hrdina, ke kterému čtenář musí hledat cestu. Cokoliv udělá, je vykládáno jinak. Ta mnohovrstevnatost, na to, že to je povídka, je výborná. Zde bych odkázal k příšernému tupému, plochému a fakticky nebezpečnému románu Jana Kozáka Adam a Eva, který jsem hodnotil nedávno - jestli lze něco nazvat nebe a dudy, tak Trefulkova povídka je to nebe.

Tak tomu nelze nedat 5 hvězd. Nenápadná knížka, v níž je silný životní pocit, zápas se sebou samým, s bilancí vlastního života, možnostmi, kterými se mohl ubírat, neubíral, ale ubíral. Otázka činu, kterým by člověk vystoupil z rutiny a zároveň překročil sám sebe. Otázka hodnoty takového činu, zvlášť, když se k tomu odhodlá ke konci života. Ženy, vinice, láska, vztah k otci a matce, k synovi, k "nezasloužené" práci. Až na jednu výtku, kterou bych panu Trefulkovi odpustil (a nechci tady spoilerovat, ale myslím, že ta vztahová epizoda před koncem ve strážním jeskynním domku byla skutečně nadbytečná a ubrala na síle), konstatuji, že je to radost. Krásný jazyk, v určitých místech vybroušený a velmi vycizelovaný nespisovný jazyk (to dá dobrému spisovateli práci psát špatně, jako jeho postava - jako dobrý muzikant strašně obtížně hraje falešně), hlavní hrdina, ke kterému čtenář musí hledat cestu. Cokoliv udělá, je vykládáno jinak. Ta mnohovrstevnatost, na to, že to je povídka, je výborná. Zde bych odkázal k příšernému tupému, plochému a fakticky nebezpečnému románu Jana Kozáka Adam a Eva, který jsem hodnotil nedávno - jestli lze něco nazvat nebe a dudy, tak Trefulkova povídka je to nebe.

Neurazí, nenadchne. Není potřeba se k ní vracet. Kniha, která zapadne mezi mraky jiných, které nepřináší nic nového. Muž kolem 60, který po epizodě v nemocnici chytne druhou mízu a dopadne to dle očekávání. Jazykově mě hrozně rozčilovaly vzpomínky “hrdiny” - psané bez interpunkce.

Autor příjemně překvapil. Kniha je plná poetičnosti, takové pohlazení pro milovníky barvité češtiny. Trefulka nezapře, že je srdcem Moravák (vím, spisovně Moravan...). A nemyslím tím jen použití nářečí v přímé řeči hlavního hrdiny, ale malebnost s jakou je celý příběh odvyprávěn. A toho životního moudra! Bylo mi ctí číst snad jedno z nejlepších děl Jana Trefulky.