Přečetl jsem s nadšením polovinu knihy na jeden zátah a nevnímal čas. Stančík at his best. Starý mistr se vrátil. Co víc dodat? * * * Appendix po dočtení: Tato kniha je dobrá i špatná zároveň. Dobrá proto, že nabízí neuvěřitelně mnoho, a mystický konec na závěr. Špatná proto, že nabízí až příliš mnoho, a že autor na konci poctivě dokousal vše, co na začátku nakousl, čímž knihu přesytil vysvětleními, závěry a konci. Jinými slovy, první polovinu knihy, až ke gloglobusu, považuji za vzestupnou dráhu velkolepé opice imaginace, zatímco její druhou polovinu za dráhu sestupnou, za kocovinu, která nutně musí následovat.

Pro pana Stančíka, jak už jsem zmiňovala, mám slabost. Od chvíle, co jsem s nadšením zhltla Mlýn na mumie, se nedokážu od jeho psaní odpoutat. Miluju jeho fantazii, všechny ty spletité konspirace, zápletky zakroucené jak staropražské uličky. Líbí se mi jeho nadhled, popichování a šťouchance. Mám pro něj takovou slabost, že mu i leccos odpustím. V Nulorožci třeba to, že na tak krátkém prostoru bylo těch zápletek a postav možná až moc, a i když se ke konci sběhly do jednoho bodu, připadalo mi, že by si zasloužily podrobnější rozpracování na delším rozsahu. I tak, Stančíkovy texty mi sedí a lahodí a nevím, co by mi musel předložit, aby mě zcela zklamal.