Nová divočina

„… přemýšlíš, jestli to takhle mělo být ...“ Když se ohlédnu zpět k anotaci, řekla bych, že ze všeho nejvíc je knížka sbírkou básní – zamyšlení „o věcech, které jsou nám denně na očích, a kterých si přesto nikdo nevšímá“, o věcech, které jednou budou nejspíš příčinou nepříliš vzdálené nové divočiny, do které lidstvo podle Zbořila dost rychle směřuje, protože, navzdory tomu, že je to svět budoucnosti, je to svět nám poměrně důvěrně známý – denně totiž máme indicie na očích a přesto je nevidíme! „poslední semena macešky se ztratila u Malešic, je to tragédie“ … „najíždíme tak na nejdelší skluzavku ve střední Evropě …“ … „když procházíš regály, doufáš, že nevstupuješ za ohyb horizontu …“ (Na okraji zájmu) „…. proč se tento les neuklízí? … a čínská sonda gruntuje vesmír…“ Takže díky za tohle lehké, lyrické popíchnutí, a připomenutí každodennosti, kterou nevnímáme – doma, na ulici, ve světě, všude kolem! „světlo z kuchyně družice nad ulicí mi svítilo na cestu …“ … „krajina je spodní strana ulice kolem není příroda keře, houštiny … věci za postelí lidstva …“ Ještě nikdy se mi asi nedostalo tak lyrického apelu na to, abychom byli k sobě navzájem, k světu kolem sebe, i k vesmíru za našimi pozemskými hranicemi, víc všímaví! „potřebujeme nový kalendář změnil jsem počítání“

Velká divočinová senzace. Úplně to ve mně probudilo zvídavost, zapojení bádání a vědy do poezie, to je perfektní každým coulem. Křoví jako kolaborant. Železniční náspy. Atomová jádra ve tvaru hrušek. Plachá odpadní roura. Poté, co jsem viděl rozhovor o knize, ještě musím vyzdvihnout ty povolání v třetí části. Ta snaha si o tom zjistit doopravdy všechno (autor psal na Twitter kosmonautům, lidem, co pečují na Antarktidě o flóru, geologům) ve mně evokuje tu urputné nadšení. A to nadšení zdařile převést i na čtenáře. Nejvíc jsem žasnul nad nejtenčím segmentem aneb nad tímž, jenž je schopen provádět fotosyntézu. túje až to tu objeví řeknou že invazivní divočina pohltila asfalt domy i křehké květy automobilů všechno začaly túje pohltily bezbranné bezbranné zahrádky motorestů pak se přidaly břízy břízy ty vždycky ale za všechno mohly túje túje vy svině (s. 37) mysl uprostřed noci potají vyhazuje odpad do zapomnění zapomnění už přetéká přes okraj bude potřeba ho vyvézt zavrtáváme roury do ztracena zapomnění podemlelo hlínu vrací se v potocích kormoráni pstruzi a velryby mají zapomnění plná břicha i ve francouzských pyrenejích prší z nebe velké množství zapomnění (s. 57) jo a mimochodem, graficky je to taky jeden velkej skvost, nejen Perplex a Fra mají setsakramenstky pěknej vzhled knih. ale jedno je jasný: Žádná z těch básní nebude nikdy lepší než sumýš!