Flora

Hafo pozoruhodně věrných podobenství ze života vyčerpaného rodiče a možná i rodiče obecně... hafo ekologických vykřičníků ze života bezohledného člověka kazisvěta... taková rozmanitost témat by přeci měla při nejmenším vyburcovat mysl k nekonečným vnitřním debatám... jenže ono to tentokrát bohužel nějak nefunguje... střídání podivných výjevů mi vnutilo pocit měnících se diapozitivů kdesi na přednášce... tumáš zmutovanou kočku... dál... několik obrazů mi vůbec nedávalo smysl... absolutně jsem nestíhala zpracovávat podivné scény jdoucí tak rychle za sebou... upnula jsem se tedy k originálnímu konci... výsledná pointa mě nakonec určitě vystřelí z gatěk... jenže najednou byl opravdu konec a já se bohužel svého unikátního zjevení nedočkala... tak třeba příště.

I po několika měsících po dočtení mám v hlavě otázku "Co s Florou?". Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jestli kniha naplnila má očekávání (a že jsem je měla veliká), nebo mě spíš zklamala. Jestli ji vlastně dokážu nějak rozumně uchopit, nebo jde úplně mimo mě. Čím dál tím víc ale docházím k pocitu, že si ji chci přečíst ještě jednou, což je (snad) dobré znamení. Navíc také zjišťuji, že si z ní vlastně dost pamatuji, což se mi zas u tolika knih neděje, takže ve mně určitě něco zanechala. Osobně ve mě nejvíc rezonuje ta rodičovská linka, která je pro mě v knize velmi silná. Skvěle akcentuje silnou touhu být rodič a zároveň i to, jak je to vyčerpávající a jak to dokáže narušit vzájemný vztah. Ze závěru jsem také byla trochu rozpačitá, protože jsem prostě chtěla vědět ještě víc :).