Flora

Hafo pozoruhodně věrných podobenství ze života vyčerpaného rodiče a možná i rodiče obecně... hafo ekologických vykřičníků ze života bezohledného člověka kazisvěta... taková rozmanitost témat by přeci měla při nejmenším vyburcovat mysl k nekonečným vnitřním debatám... jenže ono to tentokrát bohužel nějak nefunguje... střídání podivných výjevů mi vnutilo pocit měnících se diapozitivů kdesi na přednášce... tumáš zmutovanou kočku... dál... několik obrazů mi vůbec nedávalo smysl... absolutně jsem nestíhala zpracovávat podivné scény jdoucí tak rychle za sebou... upnula jsem se tedy k originálnímu konci... výsledná pointa mě nakonec určitě vystřelí z gatěk... jenže najednou byl opravdu konec a já se bohužel svého unikátního zjevení nedočkala... tak třeba příště.

Floru vidím jako prozaický pandán Zbořilovy Nové divočiny přes zjevný autorův záměr evokovat hlavně ekologický výklad, mne indicie o Flořině podstatě (nová forma života po ekologické katastrofě?, cosi jako zmutovaný rostlinný kyborg?) spíše sváděly k interpretacím zmařeného rodičovství (neplodnost, postižené dítě, personifikace zvířete nebo věci - takovéty hrůzně realistické panenky - jako reakce na frustraci z nefungujících vztahů...) strašně depresivní kniha