Noc v Lisabone

Nevím, proč mi trvalo tak dlouho, než jsem se dostala ke čtení tohoto skvostu! Každopádně jsem ráda, že se mi Noc v Lisabonu nakonec dostala do ruky, protože to bylo naprosto vynikající čtení. Pravda, kniha se mi četla trochu pomaleji, než jsem očekávala, ale to si vůbec nestěžuji. Naopak jsem za to ve výsledku ráda, že jsem s Nocí v Lisabonu strávila více času. Jsou knihy, které si to prostě zaslouží, aby s nimi byl člověk trpělivý a věnoval jim více prostoru. Já tak díky tomu mohla lépe zpracovávat všechny dojmy, emoce a obrazy, které ve mně tato kniha vyvolávala. Čtení to bylo sice místy bolestivé a úzkostné, ale přesto svým způsobem krásné. Smutné to bylo v tom, že čtenář už dopředu tuší, jak to asi dopadne, ale nemůže s tím nic udělat, ačkoliv by rád. Nacházíme zde typická "remarquovská témata" - zmar, strach, boj (ať už boj se sebou nebo proti utlačiteli), vnitřní rozkol hrdiny, zároveň ale také naději a lásku - sice bolestivou, ale zároveň krásnou, silnou, hlubokou. A já si to i přes ty deprimující momenty stejně hodně užívala, jak jen to vůbec tento typ literatury umožňuje. Příběh je skvostně napsaný - silně se mi vryl pod kůži a já na tuto knihu budu ještě dlouho vzpomínat.

Přestože knihy s válečnou tematikou nejsou můj šálek kávy, tahle kniha je jiná - je skvělá! Válka je na spadnutí, a já přesto daleko víc vnímala příběh Josefa a jeho filozofický podtext, než válečný příběh jako takový. To jak Remarque dokáže vylíčit lidskou bytost v mezní situaci je naprosto úžasné. "Člověk se někdy dostane do toho, co popisují lodníci při tajfunu: do úplného bezvětří, přímo uprostřed víru. Člověk rezignuje - je jako brouk, který předstírá, že je mrtvý - ale člověk není mrtvý. Jenom se vzdal jakékoli jiné námahy kromě pouhého přežívání, a to proto, aby přežil. ... je ztělesněním ... pasivity. Nemůže už ničím plýtvat. Bezvětří, zatímco kolem běsní tajfun ... náhle už zmizel strach. Neexistuje zoufalství - i to by byl luxus, který si nelze dovolit."