Nikdy se nepřestala usmívat

Tak toto byla opravdová lahůdka !!! Výborně a poutavě napsaná kniha, která v člověku mixuje směs protichůdných pocitů vůči hlavní postavě až ke konečnému rozuzlení. Hlavní hrdinku si podle mého názoru většina čtenářů oblíbí a s tlakem u srdce poslouchá její životní příběh, který by byl až moc krutý i pro několik lidí dohromady. V jednu chvíli jejího vyprávění - kdo četl, určitě ví kdy - jí člověk začne úplně nenávidět za to, co je schopná provádět, ale někde v skrytu duše mu něco našeptává, že to není možné, aby Alexandra byla takových obludností schopná a začne ještě více tušit, že to všechno nebude jen tak, což potvrdí závěrečná část této skvělé knihy.

Soudě podle valné většiny zdejších komentářů čekala jsem úžasné dílo někde na pomezí hororu a psychothrilleru. Asi to tak mělo být a začátek příběhu podivné ženy Alexandry to alespoň naznačuje. Co se pak ale odehraje na dalších necelých dvou set padesáti stránkách (počítaje v to stránky prázdné a stránky s ilustracemi) je už ale něco, co vlastně neumím moc zařadit. Alexandra se mi zdá jako postava z jiné planety či dimenze, její chování je nepochopitelné a její titulní úsměv snad mysteriózní. Ale možná taky ne. Co přesně tam dělá blíže neurčený psycholog, který sám má máslo na hlavě, jsem neodhalila, možná píše nějakou dizertační práci. Výživné jsou vsuvky popisující vraždy, zvlášť malebně v případě Fotografa (nebo Fotografky?). Ale proč? O tom, jak to celé skončí, je jasné od první kapitoly, ovšem ještě předtím se Alexandra dočká alespoň nějaké satisfakce v podobě rajské s nudlemi... Přiznávám, že nevím, co si mám vlastně myslet. A neuklidnila mě ani pointa celé té záhady. Jak už tu kdosi naznačil, inspirace Kingem je celkem zřejmá. Knížka se dočkala šesti vydání v autorově vlastním vydavatelství, takže je asi docela čtená. Mně na ni nejvíce potěšilo, že vyšla i s barevnou ořízkou, a tak se mi hodila do výzvy.